Autor: Jan Polák - studentská redakce Slezské univerzity v Opavě

Nejprve Vám něco odcituji: „Několik pořadatelů z řad výchovných pracovníků školy i žáků, přesné stopky, dvě stě sedmnáct závodníků a závodnic a jejich pružné nohy - to všechno stačilo k tomu, aby mohla na naší škole opět proběhnout soutěž skákání přes švihadlo “Zlaté švihadlo”. A pravidla? Jednoduchá: o pořadí rozhodoval počet skoků naskákaných za dvě minuty.“

Vybavujete si, odkud to může být?
Vaří se mi mozek, ale netuším.

Já tedy budu pokračovat: „Absolutně nejvíckrát se palubovky sportovní haly Spartaku Chodov při soutěží v tomto časovém limitu dotkli Radek Pötzlze 3. A a Lenka Chvapilová ze 7. A. Počet jejich skoků byl shodně 240. A proto si položme otázku: rozhoduje ve výkonu věk?“

Už tušíte?
Stále ne. Ale skok přes švihadlo? Já jsem ve svém rodném městě rekordmanem ve skoku přes laťku, možná i přes švihadlo, tak možná odtud?

To jste napsal do chodovského zpravodaje v březnu roku 1989 jako člen dopisovatelského kroužku, konkrétně jako žák 6. B.
Aha, tak to už jsem doma! No vždyť už je to třicet let. Jojo, tyhle články jsem psával.

Vzpomínáte si na své dětské začátky v dopisovatelském kroužku?
Samozřejmě. Já jsem vydával od druhé třídy základní školy časopis, který se jmenoval Zvonek, a potom Reportér.Představte si, že to byl dokonce deník. Ale byla to doba, kdy ještě neexistovaly počítače, dokonce ani xerox. Časopisy jsem množil na cyklostylových blanách, ty už asi pamatuje jen málokdo.

Tušil jste tehdy, že psaní bude součástí vašeho života?
Moc jsem si to přál. Chtěl jsem to dělat, ale že se to uskuteční, že se mi ten sen splní, to jsem opravdu netušil. Ale šel jsem si za tím a dodnes každému říkám, ať si také jde za tím, co by chtěl dělat.

Psal jste tedy od druhé třídy až do konce základní školy?
Psal jsem všude a pořád. Stále jsem někoho otravoval - ve škole, v městském časopise. Dnes, když ty články zpětně vidím, tak je to roztomilé. Tak třeba v roce 1990, podotýkám, že ve svých třinácti letech jsem napsal do okresních novin velmi zbojný článek s titulkem: Volební programy se mi jeví jako nereálné. No, byl jsem prostě naivní jeliman.

Vy jste napsal knihy Černobílé idoly 1-3 o filmových hvězdách 30. a 40. let, vystudoval jste VOŠ hereckou v Praze. Nelákalo Vás vydat se cestou filmu?
Lákalo by, ale když vidím své kolegy a kamarády, kteří jsou talentovaní a úžasní, tak couvnu zpátky, protože ševče, drž se svého kopyta. Nebyl bych v tom dobrý.

Co Vás fascinovalo na osobnostech jako Nataša Gollová nebo Oldřich Nový?
Talent, jejich skromnost a cílevědomost. Je úžasné sledovat jejich osudy a to mě na nich fascinuje. Jak dokázali vzdorovat nepřízni osudu a jít si za svým.

Vystřídal jste mnoho pořadů, jak televizních tak rozhlasových. Kde jste cítil nejlépe?
Vždycky v tom aktuálním. Mám tu ohromnou výhodu, že jdu do věcí, které mě baví, s lidmi kteří mě baví. Člověk už si v tomhle věku může ten luxus dovolit…

Měl jste ve všech svých pořadech stejná kritéria, na základě kterých jste si zval konkrétní hosty?
Ano. Jsou to lidé, se kterými si chci popovídat, které mám rád a kteří si to zaslouží. Nebo lidé, ke kterým se musí člověk propracovat. Jako byl například pan Luděk Munzar nebo jako jsou pan Viktor Preiss, Jiří Suchý, Eva Pilarová. Léta musí budovat jejich důvěru, která se pak vrátí.

Napsal jste tři knihy O Češtině, kdy ta poslední vyšla v roce 2010. Plánujete ještě knihy, které se budou zabývat českým jazykem?
O Češtině ne, tu už jsme bohužel v České televizi ukončili… Nicméně je to téma, které mě baví a které mě zajímá. Vždy tak něco „zaseju“ do svých kalendářů nebo do mých dalších knih.

Neplánujete tedy sérii přednášek o českém jazyku?
Kdyby mě někdo požádal, tak ano. Potřebovali bychom to jako sůl!

Prodělal jste syndrom vyhoření, napsal jste o tom knihuVyhořet může každý. Změnilo Vás to?
Samozřejmě. Člověku to dá tu volnost, že už dělá ne jen to, co ho baví. Potřeboval jsem, ošklivě řečeno, „dostat přes držku“, abych věděl co a jak.

Bylo příčinou pracovní napětí?
Ano. Člověk má pocit, že musí udělat kariéru, že musí vše dělat na 150%, že nikdy, nikomu a nic nesmí odmítnout. Tak to není. Tělo mu ale pak dá jasně najevo, že takhle to nepůjde.

Nebojíte se, že to přijde znovu?
Ne, to podle mého už není možné. Ten zážitek je tak strašný, že si to ohlídáte. Je to tak ošklivé, že to už znovu opravdu nepřijde.

Jak se to dá ohlídat?
Já jsem tomu ošklivému pocitu říkal Kunhuta. I když Kunhuta byla prý jako historická osobnost velmi krásná, tak ve chvíli kdy se ozve, tak zabrzdíte. Když mi někdo zavolá, jestli bych vzal tuhle nebo tuhle akci, a já mám v diáři ten týden zrovna nabitý, tak se Kunhuta objeví a řekne ne, šetři se!

Jsou to i akce, které byste opravdu chtěl dělat, ale kvůli jiným plánům je odmítnete?
Pokud bych je opravdu chtěl dělat, tak je neodmítnu.

Jste kmotrem rozhledny Cibulka v Oloví na Sokolovsku. Plánujete se vrátit do Karlovarského kraje?
V Chodově žije moje maminka. V Sokolově jsem studoval gymnázium. Mám také dohodu, že každý Reprezentační ples města Chodova budu moderovat já. Mám ten kraj opravdu rád, mám tam spoustu přátel a kamarádů a při každé příležitosti se tam rád vracím.