Praha, 17. listopadu 2019
Ještě než se dění oslav Mezinárodního dne studentstva přeneslo na Albertov, zašli jsme na dva pietní vzpomínkové akty. Nejprve jsme byli vzdát hold studentským aktérům 17. listopadu 1939 u Hlávkových kolejí, v 10 hodin jsme se společně s asi tisícovkou lidí přesunuli do Žitné ulice, kde zástupci českých vysokých škol a některých společenských organizací položili věnce a květiny pod pamětní desku Jana Opletala a Václava Sedláčka, mladých mužů, kteří zemřeli 28. října 1939 při protinacistických protestech a jejichž pohřeb byl startovacím výstřelem k akcím 17. listopadu 1939 .

Slova se zde ujal nejen ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga či rektor Univerzity Karlovy prof. Tomáš Zima, ale například i předseda pořadatelské Studentské komory Rady vysokých škol  Giancarlo Lamberti či předsedkyně Národního parlamentu dětí a mládeže Barbora Spáčilová. Věnec za studenty Slezské univerzity v Opavě zde položila delegátka SU ve Studentské komoře Rady vysokých škol Nikola Konečná, a tak mezi dvěma desítkami věnců a kytic byl i ten se šerpou naší alma mater.

Neodoláváme a jdeme okouknout dění na Národní třídě, po jejíž celé délce je program s názvem "Korzo Národní "s podtitulem "Díky, že můžeme". Zde se potkáváme s dalšími známými, ale také některými osobnostmi. Třeba s prof. Jiřím Drahošem, členem správní rady Slezské univerzity v Opavě, a tak potkáváme dalšího člověka, který s tou naší univerzitou má něco společného. Vyměňujeme si pár slov, společná fotka a jdeme dál. Zaujalo nás Kino příběhů bezpráví. Zrovna šel dokument, který vyprávěl příběh tehdejší studentky Dany a její zážitky od ledna do konce roku 1989. Surový pohled mladé holky na to, co se kolem dělo…  

Chvilku sledujeme lidi zapalující svíčky okolo pamětní desky 17. listopadu 1989, už jich tu hoří opravdu hodně, a to je teprve poledne. Je tu už pár věnců a kytiček.

Albertov - Vyšehrad
Přibližně o hodinu později se vydáváme směrem k Albertovu, abychom si v autentických kulisách zavzpomínali s dalšími tisícovkami mladých a starších na to, jak to bylo před třiceti lety. Proud lidí od Karlova náměstí výrazně zesiluje. To bude síla, říkáme si a zatáčíme do ulice, na jejíž horním konci je pódium. Nemáme ale šanci se dostat až k němu.

Opět posloucháme několik projevů, písní a osobních vzpomínek aktérů 17. listopadu 1989, autentických nahrávek z tohoto dne a sledujeme Michaela Kocába, Šimona Pánka a Josefa Pazderku při živém vysílání HDTV. To hlavní, co nás sem lákalo, ale začne už za chvíli, v půl třetí - volná rekonstrukce průvodu z roku 1989.

Podobně, jako před třiceti lety, se po uctění památky studentů popravených v roce 1939 vydal několikatisícový dav z Albertova na cestu k Vyšehradu, kde tenkrát chtěl s oficiálním povolením správních orgánů položit květiny na hrobu Karla Hanka Máchy. Také tentokrát se první kroky prolínají s pietou a v klidem, jen s máváním vlajek. Ale napětí mezi pochodujícími je určitě stejné, jako tenkrát. Téměř mlčky ukrajujeme společnou cestu ulicí Na Slupi, pak podjezdem pod železnicí do Přemyslovy a nahoru k pevnostní bráně. Cesta je přece jen trochu jiná – provázejí jí výpovědi aktérů pochodu v listopadu 1989 znějící z tlampačů a lidé jdou tak nějak bezstarostně, beze strachu, že to nedopadne dobře. Jsou vidět nejen současní studenti, ale i ti, kteří zde procházeli tehdy, stejně jako maminky s kočárky či dětmi v nosičkách na hrudi nebo páry ve věku našich babiček a dědů.
 
Po "dobytí" Vyšehradu využívá naprostá většina pochodujících toho, že pořadatelé zajistili tisíce růží, které jim nabízejí hostesky v bílých šatech, a květinami uctívají památku těch, kdo dnes odpočívají na čestné vyšehradském hřbitově. Asi nepřekvapí, že nejvíc květin je položeno na hrob Milady Horákové, ale květinovou ozdobu dostávají i náhrobky nesoucí další slavná jména našeho národa a jejího historie. Tu svojí přidáváme také Miladě Horákové, ale žádáme ještě o jednu, kterou pokládáme na docela jiný hrob. Jaký? To si necháme pro sebe, je to tak trochu osobní záležitost.

Jsme na špatném hradě!
Mezitím na nádvoří opět zaznívají slova pamětníků a další proslovy, vzpomíná se na ty, kteří tam tehdy byli, ale i na provokatéry, které mezi dav poslali estébáci. Až najednou přichází ono heslo, které v roce 1989 rozhoupal srce obyvatel celého národa – „Jsme na špatném hradě!“  To byl pokyn, kdy se průvod složený z několika tisíc hlav otočil a vyšel přes Vratislavovou ulicí a přes Rašínovo nábřeží (tehdy ještě Nábřeží Bedřicha Engelse) směrem k centru Prahy. Stejně to uděl dav i tentokrát a my s ním.

17. listopadu 1989 to už ale nebyl klidný průvod studentů, ale opravdová demonstrace těch, kdo se nechtějí smířit se situací v zemi. Tehdy provolávaná hesla „Pryč s KSČ“ či „Konec vlády jedné strany“ zaznívají sice i tentokrát, ale už spíše jako recese, než jako požadavek. Naší cestě už temnícími se ulicemi ještě dodávají autenticitu postávající auta Veřejné bezpečnosti či komunikace bezpečnostních složek ze 17. listopadu 1989, pouštěná z amplionů.
 
Již za tmy doráží čelo našeho průvodu k Národnímu divadlu, ale zde mu zastupuje cestu policie. Opět policejní kordon napříč cestou, jen to jsou policisté v současných uniformách a místo obušků používají slova. Žádají příchozí, aby pokračovali Myslíkovou ulicí nahoru a na Václavák. „Národní je beznadějně zacpaná lidmi,“ upozorňují nás. Až později jsme se dozvěděli, že na Národní už bylo okolo 40 tisíc a představa, že my, co jdeme z Vyšehradu, a  je nás také pěkných pár tisícovek, se tam ještě natlačíme…  Kdo neposlechl a vydal se rovnou na Národní, měl tak celkem smůlu.

Klidně jsme tedy zabočili do Myslíkovy a zamířili na Václavák na "Koncert pro budoucnost". Osobnosti politického i uměleckého života, pamětníci, hudební skupiny, moderátoři a další se tu jeden po druhém střídají na pódiu, a zpříjemňují přítomným nedělní večer. Nechybí mezi nimi ani Thom Artway, který minulý čtvrtek hrál na naší univerzitě.

Svíčky na Národní
Po videomappingu na budovu Národního divadla se odvážíme zkusit to znovu na Národní třídu. Stíháme ještě povečeřet a máme to akorát na koncert David Kollera a jeho kapely. Lidí je tu stále tolik, že chodí hlídky s tlampači a snaží se vytvářet průchozí koridory. Moc se jim to nedaří, ale i snaha se počítá. Pak jdeme zapálit další svíčku u pomníku 17. listopadu, přidáváme ji i na Náměstí Václava Havla u pamětní desky prvního prezidenta opět svobodné země a ty zbývající zapojujeme do svíčkového řetězu, který se táhne napříč Národní třídou.

Znovu na Václavské náměstí. Tata bojs pro nás hrají už jen poslední dvě písničky, ale posloucháme slova Nory Fridrichové a hudbu písničkářky Báry Zmekové. Těšíme se nástup velvyslanců našeho kraje, kapelu Buty. Po ní posloucháme pár zajímavých slov generála Pavla, koncert smíchovských bardů Mig 21 a blíží se konec. Tedy ten oficiální.

Po dvaadvacáté hodině začíná Praha tichnout, ale živo bylo v ulicích ještě dlouho. Procházíme znovu Národní, kolem památníku 17. listopadu je stále spousta lidí. Diskutují nebo jen mlčky sledují tisíce hořících svíček. Také u srdce Václava Havla, obklopeného stovkami plamínků, to není lepší. Ale na ulici je o poznání volněji. Bary a hospůdky jedou naplno a nakonec vítají i ty, kdo se sem přichází schovat před začínajícím deštěm, který jakoby symbolicky začíná uklízet pražské ulice. I my se uchylujeme do Rock café a očekáváme příchod nového dne. Do ulic vyráží uklízecí čety a nám do odjezdu vlaku směrem Opava zbývá ještě pár hodin…

Jak šel listopad 1989?

Konec osmdesátých let dvacátého století byl ve středoevropském prostoru ve znamení hroutících se komunistických totalitních režimů. Po demokratizujících procesech v Maďarsku a Polsku se tyto snahy přesunuly do tehdejšího NDR, kde 9. listopadu padl symbol rozdělení Německa - berlínská zeď a do Bulharska, kde 10. listopadu odstoupil Todor Živkov.

Také v Československu už byly znatelné aktivity směřující k ukončení vlády Komunistické strany Československa. Prvním takovým vystoupením byla už v březnu 1988 tzv. Svíčková demonstrace v Bratislavě. Rok 1989 začal několika demonstracemi v Praze ve dnech 15. až 20. ledna u příležitosti 20. výročí úmrtí Jana Palacha (tzv. Palachův týden), které byly policií a lidovými milicemi násilně potlačeny a čelní představitelé opozice pozavíráni. Jako reakce vznikla petiční akce Několik vět, podepsaná cca 40 tisíci lidí. Další demonstrace se konaly 21. srpna a 28. října, opět vše skončilo tvrdým zásahem policie. Na počátku listopadu se pak na několika místech republiky (centrum Teplice) uskutečnily ekologické akce, přerůstající v protikomunistické demonstrace a 16. listopadu vyšli do ulic studenti v Bratislavě. Veřejně tak byly vyslovovány požadavky svobody, demokracie a politické reformy.

Pohyb by viditelný i jinde. 14. října iniciovala Československá strana lidová setkání tzv. Obrodného proudu v pražském Savarinu, kde 73 delegátů podepsalo deklaraci požadující demokratizaci strany a její návrat ke křesťanským základům. Významnou událostí bylo také svěcení patronky země Anežky České 12. listopadu v Římě, kam vyjely tisíce českých poutníků a obřad přenášela Československá televize.

V říjnu 1989 naplánovala organizace Nezávislé studentské sdružení STUHA na 17. listopad 1989 pietní akci na pražském Albertově k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Aby byla povolena, byla spoluorganizována také pražskou organizací Socialistického svazu mládeže. Souhlas k akci vydaly orgány až poté, co pořadatelé změnili své plány místo na Václavák jít na Vyšehrad.

Na počátku oficiálního programu bylo přítomno okolo 600 studentů, ale postupně přicházeli další, podle různých zdrojů se mělo jednat o účast 15 až 50 tisíc lidí. Po ukončení akce se dav rozdělil. Část se vydala na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy, ti radikálnější pak za skandování protikomunistických hesel zamířili proti původnímu plánu na vltavské nábřeží.

U Národního divadla narazil průvod na kordon policistů, bránící mu v cestě přes Vltavu na Hradčany a zatočil na Národní třídu, kterou se vydal směrem do centra Prahy. Zde se jim po 19 hodině do cesty v oblasti Perštýna postavili příslušníci Pořádkové jednotky Veřejné bezpečnosti, další jednotky zablokovaly okolní ulice a také cestu zpět k Vltavě. Proud lidí se zastavil, někteří si sedli, jiní čekali, co bude dál. Policisté ale ještě pořád nechávali ze svého obklíčení odejít jednotlivce.

Krátce o osmé večerní dostali příslušníci Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti a vojáci tzv. červených baretů rozkaz akci rozehnat. Výzvy k opuštění prostoru nemohli zablokovaní pochodující uskutečnit, a tak policisté začali dav rozhánět násilím s pomocí obušků. Vytvořili “uličky“, kterými se pokoušeli demonstranti utíkat i za cenu mnoha ran od policistů. Někteří byli následně zatčeni, naloženi do autobusů a dopraveni k výslechům. Nezávislá lékařská komise později uvedla, že během tohoto zásahu bylo zraněno 568 lidí, objevila se také falešná zpráva o smrti jednoho ze studentů.

Ani brutální zásah policie však už nezabránil dalšímu demokratizujímu vývoji. Proces označovaný jako “sametová revoluce“ už byl zažehnut, rozšířil se na celou zemi. Především v divadlech a na vysokých školách se začaly organizovat stávkové výbory požadující vyšetření a potrestání osob zodpovědných za tvrdý zásah, vznikaly občanské organizace (především v Čechách Občanské fórum, na Slovensku Verejnost proti násiliu a další), probíhala jednání o budoucnosti státu. Lidé v ulicích veřejně žádali konec vlády KSČ, např. 22. listopadu v Bra-tislavě nebo 25. listopadu na pražské Letné, 27. listopadu se uskutečnila generální stávka, ke které se přidaly tři čtvrtiny obyvatel země, až vše vyvrcholilo vznikem nově ustanovené České a Slovenské Federativní Republiky, prvními demokratickými volbami (po 43 letech) a zvolením nového prezidenta republiky Václava Havla 29. prosince 1989.