Ladislav Špaček: „U zkoušky by měl student respektovat historii vysokých škol.“

  • Martin Kůs
  • 08.11.2019
Na Slezské univerzitě v kinosále na Hauerově 4 měl 24. října přednášku někdejší televizní moderátor, mluvčí prezidenta Václava Havla a mistr etikety Ladislav Špaček. Přednášce předcházela situace, kdy asistentka děkanky Filozoficko-přírodovědecké fakulty nevěděla, zdali nabídnout kávu paní děkance, nebo hostu, který přišel. Rozhodla se pro paní děkanku.

Autor: Jan Polák - studentská redakce Slezské univerzity v Opavě

Bylo to podle pravidel etikety správně?
Ano. Návštěvou byl muž a samozřejmě návštěva je významnější než hostitel, ale při servírování kávy si myslím, že by to bylo hloupé. To by i tomu muži bylo trapné, kdyby nejprve dostal kávu on a teprve poté dostala kávu dáma. Pochopitelně je celá řada situací, kdy musíme gard té společenské významnosti, dominance a submisivity držet, ale v takových případech, které se týkají stolování nebo určité galantnosti, tak tam od nich upouštíme a necháváme je stranou. Kdyby šli spolu do restaurace, tak ona usedne na společensky významnější místo. Víte, které to je?

Netuším...

Kdyby seděli vedle sebe, tak po pravici je to čestnější místo. Kdyby seděli naproti sobě, tak zády ke stěně, s výhledem do prostoru - to je čestnější místo. Když je stůl uprostřed místnosti, tak s výhledem do okna. To je místo pro dámu, pro návštěvu, pro klienta nebo pro hosta. Lidé v restauraci netuší, kdo je host a kdo je děkanka. Vidí muže a ženu. Kdyby si muž sedl na společensky významnější místo, tak by ho měli za burana. A proto při takových situacích upouštíme od společenské významnosti a dáváme přednost běžné galantnosti, která je v naší civilizaci a kulturním okruhu pěstovaná celá staletí. Už od rytířských dob, kdy rytíři poklekali před dámou svého srdce, tak vyjadřovali, jak je ta dáma pro ně cenná a důležitá. Tím se mimochodem naše euroatlantická civilizace liší od ostatních kulturních okruhů na této planetě. Tím, na jak vysokém piedestalu stojí žena u nás.

V určitých situacích platí tedy jiná pravidla etikety?
Etiketa je nadřazeným pojmem všem ostatním odvětvím nebo podřazeným disciplínám. Například etiketa u stolu, odívání a třeba diplomatický protokol. I ten vychází z obecných zásad etikety. Takže my musíme, byť jsme na ulici, v restauraci, kině či divadle, stále vycházet z obecných pravidel etikety, potom se teprve zaměřujeme na specializaci. Jdeme-li do divadla s dámou, tak samozřejmě víme, že dáma je společensky významnější – bude sedět po naší pravici, kdo je společensky méně významný, ten jí bude – obrazně řečeno – klestit cestu uličkou k jejich sedadlům. Stále musíme mít ta pravidla na paměti. Co je ale důležité, měli bychom je mít natolik zautomatizována, že nebudeme muset nad nimi přemýšlet, protože je velmi hloupé postavit se na kraj řady a teď přemýšlet: „Aha, tak počkej, jak oni to tam psali, on to psal ten Špaček na straně 84, že…“ to nejde. To je jako na silnici. Když přijedete na křižovatku, tak prostě musíte jet a je na Vás, abyste se pohotově rozhodl, kdy, jak a kam. Nikdo nepochybuje o užitečnosti pravidel silničního provozu. Pravidla etikety jsou něco podobného. Ta nám také zajišťují, že se nebudeme vzájemně ohrožovat, nebudeme se vzájemně dostávat do trapasů. Etiketa nás vede ke slušnému jednání, tam nejde o život jako na silnici.



V dopravě bývá zaváhání velmi nebezpečné. Lze zaváhat u etikety?
Etiketa je soubor norem, který se po staletí vytvářel, a který jsme zdědili po svých předcích. My je zase formou výchovy dětí předáváme budoucím generacím. Je to velká odpovědnost chovat se v souladu s pravidly etikety a přiznejme si, že je to jen pro ty, kteří dobrovolně vezmou na svá bedra úsilí chovat se slušně k ostatním. Nicméně existují případy, kdy si můžeme trošičku ulevit. Například jsou už dneska situace, kam nemusím chodit v kravatě. Kravatu do Národního divadla si vezmeme vždy, přes to nejede vlak. Vezmeme si ji na všechny společensky důležité události. Dnes už ji ale nemusíme mít do dobré restaurace, na večírek do malého divadla. Stejně tak když půjdu s kamarády do pizzerie, tak si normálně opřu lokty o stůl. Musíme často odhadovat situaci, abychom se dokázali přizpůsobit prostředí a žánru situace, do které jsme se dostali. V Buckinghamském paláci s britskou královnou budeme opravdu jíst na nejvyšší úrovni toho, co jsme se naučili, a jak to má správně být. V pizzerii s kamarády v Opavě na předměstí si můžeme leccos dovolit.

Měli bychom dát hostu najevo, že dělá něco špatně?
To si nemůžeme dovolit. Víte, vychovávat dospělé lidi nejde. To jim měla říct maminka v raném dětství. Můžeme takhle vychovávat děti, ba dokonce musíme, to je naše edukativní povinnost. U dospělých lidí si nemůžeme dovolit je napomínat. Já také, byť mám třeba veřejnou autoritu, nemůžu chodit po restauraci a plácat lidi po prstech: „Jak to držíte tu vidličku“. To si nemůžu dovolit. O tom člověku si můžeme myslet své. On bude méně úspěšný v řadě situací. Jestliže půjde na schůzku s klientem, tak klient si ho bude chvíli prohlížet a pak si řekne: „Počkat, mám já tohle zapotřebí?“. Dodavatelů této služby najde na internetu dvacet. Dneska je tak vysoká nabídka, že produktů je přebytek.

Vy jste napsal mnoho knih, mimo jiné i dětské knihy o etiketě. Jak velký rozdíl je mezi psaním o etiketě pro dospělého člověka a pro dítě?
Je to obrovský rozdíl. Autor nepíše pro sebe, píše pro čtenáře. Což znamená, že se musí převtělit do svého čtenáře a musí se pokoušet vnímat to, co mu sděluje, jeho očima. Musí být dostatečně empatický, aby čtenář jeho knihu vzal, aby ho zajímala, aby ji dočetl, a toho dosáhneme jenom tehdy, když přesně vystihneme, o co má cílová skupina zájem. Záleží, jakou formou to chce předat a jestli se trefí do jeho vkusu. Což je u dospělých lidí přece jenom jednodušší než u dětí. Dospělý čte knihu z potřeby, z nutnosti. Například univerzitní skripta. Normální smrtelník by dobrovolně po takové knize nesáhl. Ale vy musíte a musíte ji přečíst. Tomu dítěti to nevnutíte. Když nebude chtít, tak ho to nebude bavit. Takže najít způsob, jakým sdělit konkrétní věci, které dospělým můžu předávat formou přednášky, to je největší kouzlo, největší tajemství a největší dar, který se autorovi podaří, když se trefí do toho, jak dítě oslovit. Já jsem nad tím dlouho přemýšlel, protože jsem věděl, že začít je třeba u malých dětí. Jen jsem nevěděl, jak. Pak se stal takový zázrak - narodila se mi vnučka.  Když jsem pro ni chodil do školky, tak jsem jí vyprávěl různé příběhy. Učil jsem ji, jak se chováme na ulici, ve školce, jak se oblékáme do divadla a taky jsem si pro ni vymyslel různé příběhy. Všechny ty příběhy měly jakýsi naučný podtext, měly nějaké hodnotové sdělení. Když jsem přemýšlel nad tím, jak napsat knížku pro děti, tak mi najednou blesklo hlavou: „Přece to, co vyprávím té holčičce, které jsou tři roky, tak to můžu vyprávět vlastně všem ostatním dětem“. Takhle se zrodila první kniha, která je od tří let. Už vyšel čtvrtý díl, a protože ta holčička stále roste, už je zralejší, tak si vyprávíme, řekněme, náročnější příběhy. Ve všech knihách ukrývám to, co si myslím, že je třeba dětem sdělit. To znamená principy laskavosti, ohleduplnosti, vůle, úsilí něčeho dosáhnout, nevzdávat se, být k ostatním tolerantní, mít rád ostatní lidi. Etiketa není jen soubor pravidel, etiketa je životní styl.

Měla by být etiketa samostatný předmět na základních školách?
Často se mě na to ptají a já překvapivě odpovídám, že ne. Mám strach z toho, aby se etiketa nestala předmětem jako je dějepis, zeměpis nebo matematika, že se budeme chovat jako zvěř. To je první důvod. Za druhé: etiketa musí procházet celým školním a vzdělávací systém. Navíc, já nejsem přesvědčen o tom, že bychom měli dostatečný rezervoár učitelů, kteří se v minulosti etiketě věnovali natolik, že ji mají zažitou a mohou ji učit. Etiketa je dobrovolná věc. Záleží na každém z nás, jestli se chceme chovat slušně a být pro ostatní atraktivní, přijatelní a autentičtí. Proto si vezmeme knihu renovovaného autora, přečteme si ji nebo přijdeme na přednášku.

Možná by se mohlo vycházet právě z Vašich knih.
Jasně, to bych rád, ale kdo vám to zaručí. Museli by se podrobit zkouškám a přizpůsobit se ideálům, které jsou popisovány v knihách. Víte, škola tohle nenaučí, škola je vzdělávací instituce. Jestliže děti mají špatné návyky z domova, tak škola s tím zmůže strašně málo.



První knihu jste vydal v roce 2004. Prošla etiketa za posledních 15 let evolucí?
Samozřejmě. Víte, etiketa je něco jako norma o vztazích mezi lidmi, právo nebo jazyk. To jsou nástroje, kterými spolu lidé komunikují. Etiketa je také tímto nástrojem. Vzpomeňme si, jak se změnilo právo od revoluce, jak se mění jazyk, jak se mluvilo a psalo před pětadvaceti lety, a jak se mluví dnes. Vývoj samozřejmě postihuje i etiketu. Je tady na první pohled patrná tendence k jisté ležérnosti. Lidé se chtějí cítit volněji, nechtějí se nechávat svazovat, chtějí se cítit svobodně a domnívají se, že hlavním takovým kritériem je jejich osobní vůle. Přestávají často respektovat okolí. Tendence k ležérnosti se projevuje v některých věcech, které rádi připouštíme. Pánové, aby se cítili ještě více uvolněně, odložili vesty. Zdá se mi, že ta tendence někdy překračuje meze. Naši dědečkové se převlékali několikrát denně. Jinak se dědeček oblékal ráno do kanceláře, jinak na návštěvu, jinak do divadla, jinak na nedělní procházku s babičkou. Dnes si na sebe kluk oblékne jen mikinu a šortky, z kterých koukají odpudivé chlupaté nohy. V tom jde do práce nebo do školy, na návštěvu, na rande do restaurace a někteří i do divadla. Obávám se, že hlavním kritériem pro výběr našeho oblečení se stalo pohodlí a hlavním kritériem pro chování lidí je lenost. Lenost ale nebyla nikdy v dějinách oceňovanou vlastností, neměli bychom ji tak oceňovat ani dnes.

Vy jste byl mluvčím prezidenta Václava Havla. Jak jste se k této funkci dostal?
Do revoluce jsem učil historický vývoj české gramatiky na Univerzitě Karlově a asi rok po revoluci jsem dostal nabídku, abych nastoupil do televize jako šéf domácího zpravodajství. Po dvou letech přišel do televize Václav Havel a nabídl mi, abych pro něj pracoval. Nepřemýšlel jsem ani pět vteřin a řekl ano. Vůbec jsem netušil, co mě čeká, co budu muset umět, jak se změní můj život. Řekl jsem si, že prošvihnout šanci strávit část života po boku tak zajímavé a charismatické osobnosti, to by byla věčná škoda. Opravdu jsem prožil téměř 11 let po boku Václava Havla. Čtyři tisíce dní a každý ten den byl fantastický a nesmírně obohacující. Jeho charisma bylo neuvěřitelné. Proto si také v Praze za těch deset let podávaly dveře všechny korunované hlavy a všechny hlavy státu. Přijel kdekdo. Včetně britské královny, japonského císaře, Dalajlámy, papeže a také my jsme neustále jezdili všude možně. Navštívili jsme šedesát zemí světa, obletěli osmkrát rovník, protože Havel byl náš největší vývozní artikl, byla to naše značka, byl to naprosto prémiový brand.

Přijal byste znovu takovou nabídku?
Kdyby mi bylo tolik, co tenkrát, a kdyby přišel Václav Havel, tak určitě ano. Ale vím, že kolikrát mi bylo tak těžko, že jsem s tím chtěl seknout. Jestli se mě ptáte, zdali bych přijal takovou nabídku teď? Koukněte se na mě, kolik mi je. Tohle není práce pro seniory, pro doyeny, pro moudré starší. Tohle je práce pro seriózní muže v produktivním aktivním věku.

Stylizoval jste Václavu Havlovi jeho projevy?

Byl jsem první, kdo četl jeho projevy. Byl jsem první, kdo mu dával doporučení, co v projevu upravit. Byl jsem jediný, kdo navrhoval tiskové zprávy, které šly na veřejnost. Václav Havel je verifikoval nebo upravil. Byl spisovatel, takže měl tu ambici do toho trošku vstoupit, ale stylizoval jsem prakticky denně. Nepsal jsem mu projevy, to ne. Když jsme byli na nějakém summitu hlav státu, bylo jednání face to face, bylo to jen mezi prezidenty, takže mluvčí seděli venku. Všichni si stěžovali: „Šílené, co já musím psát těch projevů… zítra jedeme na univerzitu, musím napsat projev o univerzitě, něco o vzdělávání…nám zemřel bývalý předseda vlády, tak píšu projev na pohřeb…“. Tak jim říkám: „pánové, já to mám z vás nejlepší, můj šéf je spisovatel a svoje projevy si píše sám“.

Pracoval jste v televizi, byl jste učitel a jste mistr etikety. Je mezi všemi těmito profesemi pojítko?
Nepochybně. Tím pojítkem je veřejné působení. To znamená, že od počátku, kdy jsem nastoupil na svou učitelskou dráhu, tak jsem neseděl v kanceláři mezi čtyřmi stěnami, jako sedí úředníci na berňáku, ale neustále jsem byl v kontaktu s vnějším světem. Ten vnější svět jsem sledoval a snažil jsem se ho vnímat. Když jsem učil na univerzitě, tak to bylo ještě náročnější a komplikovanější. V televizi to pak byl svět, kde už sedělo přede mnou tehdy 15 milionu lidí. Jako mluvčí prezidenta jsem oslovoval prostřednictvím médií prakticky všechny občany této země, co této země, Václav Havel byl světová ikona. Všechno, co jsem řekl jménem Václava Havla nebo on mými ústy, tak samozřejmě rezonovalo na druhé straně světa. Takhle to gradovalo, až jsem se dostal do té pozice, že jsem si hlídal, jestli neulítnu. Tam šlo o slovíčka. Šlo o mezinárodní politiku, ulítnout o jedno slovíčko znamenalo mezinárodní konflikt.

Je důležité, aby student u zkoušky na vysoké školy také dodržoval pravidla etikety?
Nemám pochybnosti o tom, že je to v životě studenta důležitý okamžik, stejně jako předtím maturita, posléze svatba nebo promoce. To jsou situace, kdy se oblékáme jinak, než s kamarády do hospody, když jdeme na pivo, sednout si na zahrádku. Rozhodně jsem jednoznačným zastáncem toho, že mladý muž, budoucí elita národa, by měl mít na sobě oblek. Otázka je, jestli musí mít kravatu nebo ne. Já bych byl konzervativní a i kravatu bych doporučil, protože univerzita je něco velmi konzervativního. Zrodily se ve 14. století a zachovávají si své regule, normy, tradice a univerzitní disputace, které se vedou. Taláry, pedel s insigniemi, slavnostní prostředí promoce nebo imatrikulace, to jsou přeci atributy, které stále odkazují k historii. Proto si myslím, že student by měl respektovat žánr tohoto okamžiku.

Vy jste se narodil v Ostravě. Jak se z města plného smogu, kde často znějí drsné výrazy, dostane člověk k etiketě?
Byla to složitá cesta. Já jsem se v Ostravě narodil nedopatřením. Rodiče bydleli v Praze u Václavského náměstí. Po válce dostal můj tatínek práci v Tonu v Ostravě. Maminka se jela podívat do Ostravy, co je to za město, a jak to bude vypadat, až se sem přestěhují. Jestli si umíte představit Ostravu v době, kdy já jsem se narodil, tak to bylo Dantovo peklo. Běhali tam potkani po ulicích, šlehaly plameny z koksoven, Důl Jindřich byl přímo v centru města. Špína, o které si dnes nedokážete nic představit. Moje maminka, která pocházela z malebného městečka Lysá nad Labem, tak řekla: „Tatínku to se nezlob, ale tady já nebudu bydlet“. Tatínek zůstal v Ostravě sám, maminka zůstala v Praze. Vzájemně se navštěvovali a při jedné příležitosti jsem se tam narodil. To už tam maminka zůstala. V Ostravě jsem vychodil základní školu, střední školu, první vysokou školu, ale pořád jsem se cítil být duchem a srdcem v Praze. To těžko dokážete definovat. Němci tomu říkají heimweh – touha po domově. Já jsem to poznal, když jsem přijížděl do Prahy. Najednou mé srdce pookřálo. Dychtivě jsem hltal hnusný Žižkov, kterým projížděl vlak, ty oprýskané činžáky. Když jsem se vracel do Ostravy, ačkoliv ty oprýskané domy byly stejné, cítil jsem depresi. V Ostravě jsem prožil nejkrásnější léta svého života, když pominu ta u Václava Havla. Prožil jsem tu mládí, první lásky, dramatický rok 1968, byl jsem předsedou studentské organizace, která organizovala stávky za Jana Palacha, byl jsem členem předsednictva vysokoškolské organizace Čech a Moravy. V Ostravě jsem prožil spousty dramatických a krásných věcí, ale pořád jsem cítil v duši, že se toužím vrátit zpátky do Prahy. Stál jsem u okna a říkal jsem si: „jaké je to asi teď na Hradě v neděli dopoledne“. To mě ještě vůbec nenapadlo, že bych tam mohl pracovat. Jakmile se naskytla první příležitost odejít do Prahy, tak jsem se s rodinou přestěhoval. Pak už se ten život začal ubírat tím směrem, jak jsme si vyprávěli.