Autorka: Eva Gladkovová - studentská redakce Slezské univerzity v Opavě

Ondřej jezdí už tři léta po sobě jako dobrovolník na expedice organizované Ruskou akademií věd s centrem v Petrohradu a jeho motivací bylo především ověření teoretických znalostí v praxi, jelikož se zabývá Skyty (tj. souhrnné označení pro kočovné kmeny íránského původu), kteří ve starověku obývaly mimo jiné právě oblast východní Evropy. K týmu se dostal nejen skrze své schopnosti, ale taky díky pomoci doc. PhDr. Vratislava Janáka, CSc., vedoucího Ústavu archeologie na Slezské univerzitě v Opavě. Výzkumný výjezd na území Republiky Tuva se koná už jedenáctým rokem a jedná se o dlouhodobou záležitost, kvůli klimatickým podmínkám se tam totiž dá pracovat pouze několik měsíců v roce, a to přes léto.

Pro spoustu lidí je potíž zabalit si i na dovolenou. Jak se ale člověk připravuje na dva měsíce na Sibiři?
První rok jsem samozřejmě vůbec nevěděl co s sebou, netušil jsem, co mám čekat. Ale na to si člověk zvykne. Co mi ale trochu trvalo, bylo naučit se zvyky místních. Ženy mají v Tuvě zvláštní postavení. Například podávání rukou – to dělají pouze muži, chtít podat při seznámení nebo pozdravu ruku ženě je nezdvořilé. A naopak muži si podávají ruce kdykoliv se vidí. Co mě překvapilo úplně nejvíc, je smrkání, které se považuje na veřejnosti za extrémní neslušnost.

Kromě odborných znalostí je na takové dobrodružství asi potřeba i skvělá jazyková výbava. Jak jsi na tom s jazyky?
Tak jednoznačně je v dnešní době povinností angličtina, to se projevilo hned při mém prvním výjezdu do Tuvy, kdy byla půlka týmu z Ruska a půlka mezinárodního složení. Ruštinu jsem se pak učil sám, především s pomocí odborných článků na téma archeologie. Tím pádem jsem později neměl problémy s odborností v jazyce ani s běžnou komunikací s domorodci.

Nepřipadal sis během cestování a objevování zapadlých končin někdy v nebezpečí?
Když to člověk absolvuje poprvé, je to znervozňující. Ale kromě pár kuriozit to nebezpečné vůbec není. Jediné, na co jsme si dávali pozor, jsou místní, kteří mívají pod vlivem alkoholu sklon k agresivitě. Na druhou stranu nám ale taky umožňují skvělé zážitky, jako třeba jízdu na koních. Párkrát se nám v táboře ztratily maličkosti jako noční světýlka. Ale třeba cestování mě překvapilo. Jeli jsme vlakem částí transsibiřské magistrály, což byl neuvěřitelný zážitek a vagóny jsou hlídané, tím pádemje cestování v průchozích spacích kupé mnohem bezpečnější než si představujeme.

Dva měsíce ve stepi jsou dlouhá doba. Neomrzí to člověka po chvíli? A nezažili jste někdy takzvanou “ponorkovou nemoc“?
Vůbec ne. Práce obnáší hlavně odkrývání, očišťování, dokumentaci a v případě nálezu pak konzervaci, což vyžaduje značnou míru soustředění. Navíc si musíme dávat pozor na pravidelné pauzy, protože teploty tam mohou dosahovat nebezpečných výšek a slunce opravdu pálí. Ve volném čase jsme se kdykoliv mohli díky domluvenému odvozu vypravit do hlavního města Kyzyl, případně jen navštívit blízkou vesnici. A kdykoliv člověk pociťuje náznak společenské únavy, může vyrazit z tábora do blízkých hor. Tam jsem já osobně chodil nejradši, připadal jsem si jako v ráji. Jediné, na co se hůře zvyká, je každodenní stereotyp v jídle, každý den v podstatě to stejné.

Tohle léto jste slavili úspěch. O co se jednalo?
Podařilo se nám dokončit ohledávání a očišťování vnější části kurhanu a v ní najít poslední doprovodný pohřeb. Mohyla, na které pracujeme, dosahuje velkých rozměrů a každý dokončený úsek pro nás znamená radost. Toto odkrytí je samo o sobě velkolepé, ale v zákoutích mohyly objevujeme i vzácné předměty, které pomáhají mapovat kulturu kočovných národů. Příští rok nás tedy čeká vnitřek mohutné stavby.

Co je to vlastně kurhan/mohyla?
Jedná se o uměle vytvořený násep z kamení nebo hlíny nad jedním či více hroby. Takový způsob pohřbívání je známý již od pravěku a byl hojně využívaný právě kočovnými kmeny, po nichž nám mnoho jiných způsobů a možností mapování jejich kultury nezbylo. Mohyly se dále dělí na různé typy podle tvarů, velikostí a struktury.

Plánuješ další expedice? Neláká tě změna? Nezatoužil jsi někdy po jiné univerzitě?
Na další expedici se rozhodně chystám, ale nechci o tom zatím moc mluvit. Dostal jsem ještě jednu zajímavou nabídku a rozhodování je těžké. Já jsem spokojený s věcmi tak, jak jsou. Výzkumů a expedicí se účastním už od dob bakalářského studia, což mi dalo možnost procestovat nejen Českou republiku, ale i širší okolí. A do Opavy se vracím vždycky rád, jak na univerzitu, tak i obecně do regionu. Studovat někde jinde mě popravdě ani nenapadlo.

Když se vyskytuješ v Opavě, co tě láká tady?
Stává se, že kvůli práci a expedicím někdy doháním věci do školy na poslední chvílí. Za trpělivost a ochotu jsem pedagogům v takových chvílích vděčný a cením si toho, co pro mě dělají, ale nemám pak už moc volného času na zbyt. Nicméně když to jde, vždycky se rád vracím k Archeologickému klubu při Slezské univerzitě. Je to vždycky parta skvělých lidí, kteří dokážou zorganizovat neskutečné věci.

Jaké máš cíle do budoucna?
Já moc neplánuju. Zatím nemám ani ponětí, jestli budu pokračovat v dalším studiu. Ale prozatím mi stačí doktorské studium a v Opavě mě drží i práce ve Slezském muzeu, která mě baví a naplňuje. Přesto mám jeden takový sen. Za nějaký čas, třeba až na stáří, se odstěhovat do Tuvy a otevřít si tam hospodu.