Autor: Jakub Plaskura - studentská redakce Slezské univerzity v Opavě

Koncem října odlétá už na svou třetí misi do Súdánu. Naštěstí se však ke své alma mater hlásí s nadšením, a byť byla v časové tísni, ráda kývla na výzvu, aby se o své zkušenosti podělila se studenty Fakulty veřejných politik. Moderovaná beseda studentem Audiovizuální tvorby Jakubem Plaskurou však byla přístupná široké veřejnosti a do auly na Bezručově náměstí tak mohl zavítat kdokoliv.

Beseda byla vedena ve třech rovinách. Alžběta se zmínila o své cestě mezi Lékaře bez hranic, tedy o tom, co musí člověk splňovat, aby byl přijat, jaká jsou úskalí této práce, pracovní náplň jednoho takového dne na misi, dokonce se otevřeně probíral i plat, který třeba administrativní pracovník dostává. Není to žádná sláva, to si řekněme otevřeně, ale člověk, který se hlásí k Lékařům bez hranic, nejde vydělávat miliony, důležitým faktorem je snaha pomáhat druhým. Tohle je myšlenka, která by se mohla stát mottem celé debaty, do které se mohli svými dotazy zapojit i diváci. Následovaly osobní zkušenosti Alžběty z Iráku i Ukrajiny. Kdo očekával historky plné adrenalinu a boje o život, musel být zklamaný. Komfortní zóna, kam byste vzali rodinu na dovolenou, sice Irák a Ukrajina nejsou, ale Alžběta nikdy nezažila strach o život. „Musela jsem si zvyknout, že všude je někdo se zbraní. Pořád se po ulicích, v bankách a obchodech procházeli ozbrojenci. Je to nezvyk. Tady u nás v Opavě, když přijede Baník k fotbalovému utkání a je tady několik desítek těžkooděnců, už je haló, ale tam je to denní chleba. Na Ukrajině jsem působila blízko té ukrajinské a proruské části země, je tam takové území nikoho, které má třeba pět kilometrů, jsou tam ostnaté ploty, po zuby ozbrojení vojáci, kteří kontrolují každého, kdo tudy prochází, neproklouzne jen tak ani myš. Neuměla jsem si třeba představit, že někdo bydlí na ukrajinské straně, ale pracuje na té proruské a musí tohle absolvovat denně, ale jinak strach jako takový nebylo proč pociťovat.“

Alžběta strávila na Ukrajině sedm měsíců a v Iráku necelých pět. Mluvila o obrovské zkušenosti a o tom, že vždy chtěla pomáhat lidem a Lékaři bez hranic jsou její druhou rodinou. Přitom díky své již třetí misi bude patřit k hodně zkušeným členům této organizace. „Řekla bych, že takových 50% pracovníků Lékařů bez hranic jede na jednu, maximálně na dvě mise. Jim to stačí. Jedou tam pro zkušenost, a co si budeme povídat, vypadá to hezky také v životopisu. Na druhou stranu, někteří doktoři jsou takoví „kovbojové“, kteří účelně hledají ty nejnebezpečnější mise a je to pro ně rutina. Jsou tam tací, kteří raději jedou někam, kde vedle vás padají bomby, než aby na vás padaly banány z palem.“

Co bylo asi překvapivé pro mnoho diváků v sále, to bylo zjištění, že Lékaři bez hranic nemohou pomáhat vždy a všude. Příkladem je třeba výbuch někde na ulici, kudy zrovna projíždí auto lékařů. Nemohou jen tak zastavit a pomáhat, i když je velká pravděpodobnost, že tam budou zranění civilisté. Alžběta vše logicky vysvětlila. „Základní úkol Lékařů bez hranic je osvěta a zaškolování personálu, který je domácí. Na jednoho cizince u Lékařů bez hranic připadá takových deset tamních lékařů. On jim předává zkušenosti a rady. Zároveň taky platí, že Lékaři bez hranic musejí chránit své pracovníky. Třeba na té ulici, kde vybuchla bomba, by se mohlo stát, že by všechny lékaře, kteří by se tam vydali, někdo zabil a poslání by se oddálilo, než by přijel do dané destinace někdo další. Je potřeba eliminovat rizika, aby Lékaři bez hranic mohli efektivně pomáhat co nejvíce během svého pobytu.“ 

Mezi Lékaři bez hranic nejsou zdaleka jen složky zdravotnického personálu, ale také administrativní pracovníci, lidé pro logistiku, právníci, lidé se vzděláním z oblasti diplomacie či ekonomie a spousta dalšího. Je to specifická práce, jak přiznává Alžběta, takže se rozhodně nepřijímá každý, ale těch možností je poměrně hodně. Samozřejmostí pro přijetí je skvělá znalost angličtiny nebo francouzštiny, protože drtivá většina misí se koná hlavně v zemích, kde jsou tyto jazyky jako úřední.
K probírání toho bylo hodně. Však se také lusknutím prstu naplnily dvě hodiny vyhrazené k tomuto setkání. Pokud jste nestihli nebo nezaregistrovali tuto událost, nezoufejte. Alžběta Truparová slíbila, že si po návratu ze Súdánu na Slezskou univerzitu opět vzpomene a ráda své znalosti a zážitky předá dál.