Autor: Jan Polák - studentská redakce Slezské univerzity v Opavě

Během prvních pěti dní crowdfundingové kampaně na portálu HitHit jste na projekt dokumentárního filmu „Tady Havel, slyšíte mě?“ vybral základní cílovou částku 400 000,- Kč. Patnáctý den projektu, který běží celkem měsíc a půl, byl na vašem kontě trojnásobek… Čekal jste takový úspěch?
Určitě nečekal. Je to pro mě milé překvapení. Myslím, že jsem podcenil ochotu lidí pomoct věci, která se týká Václava Havla. Od podporovatelů nedostáváme jen peníze, ale také zprávu, že jsou pro ně naše téma a náš hrdina zajímaví a důležití. A je třeba připomenout, že nejsme majiteli těch peněz, ale jejich správci. A jako takoví máme velkou zodpovědnost, abychom je dobře využili.

Chcete spustit projekt i na zahraničním crowdfundingovém serveru Kickstarter. Očekáváte podobný zdar?
Nevím, nedokážu to odhadnout. Musíme se poučit ze zkušenosti, kterou jsme prošli na HitHitu, celková dikce projektu a také odměn, které dostávají přispěvatelé za svou podporu, bude jiná. Jsme vděční za spolupráci s Centrem současného umění DOX a dalšími firmami a lidmi, kteří nás podpořili a odměny pro projekt poskytli. Ale obávám se, že některé z nich by americké nebo západoevropské občany nezaujaly. Prostě se to liší - jedna z možných odměn na Kickstarteru by třeba mohla obsahovat voucher na noc pro dva v hotelu na v Praze na Malé Straně, to může být pro cestovatele po světě zajímavé, pro Pražáka samozřejmě nikoli. V úvahu připadají také originální fotografie, které budeme moct nabídnout díky ochotě fotografů, kteří v různých obdobích fotili prezidenta Havla. Společně doma i venku fungující odměnou pak je kniha „Václav Havel – Tomki Němec – Fotografie“, která zaznamenala obrovský úspěch v kampani na serveru HitHit a o níž si myslím, že bude žádaná i venku.

Bylo těžké odměny sehnat?
S DOXem spolupracuji dlouhodobě. S jeho majiteli a zaměstnanci jsem se seznámil  přirozeným způsobem přes pana prezidenta, který tam rád chodil. V říjnu 2016 jsme tam otevřeli  s Tomki Němcem a  dalším prezidentovým fotografem Bohdanem Holomíčkem společnou výstavu „HAVEL“, která se zařadila mezi nejúspěšnější výstavy. Já jsem tam měl artová videa, která byla vytvořena právě z časosběrných materiálů z natáčení s prezidentem Havlem. Od té doby jsem s DOXem začal intenzivně spolupracovat. Loni začala v novém multifunkčním sále DOX+ vystupovat divadelní společnost Farma v jeskyni, která mi také nabídla do HitHitu odměnu v rámci vstupenek na jejich představení. Dostal jsem od přátel 200 balení skvělé kávy, víno atd. Jsem jim moc vděčný, bez nich by náš projekt nebyl tak úspěšný.

Pan prezident Havel byl režisér stejně jako Vy. Požádal Vás někdy o radu během natáčení jeho jediného režisérského počinu Odcházení?
My jsme se o vzniku Odcházení bavili před začátkem, v průběhu natáčení už moc ne. Výroba hraného filmu je náročná záležitost a Václav Havel už měl jasnou představu, jak vše udělat.  Já jsem byl natáčení přítomen, ale samozřejmě jsem se držel stranou, protože jsem byl pozván jako dokumentarista, nikoliv k nějaké autorské účasti na filmu. Bylo to záměrné a rozumné, i když nezastírám, že mě to někdy mrzelo, že jsem na té vnější oběžné dráze… Jsem prostě filmař, tak mě to celé bralo u srdce. Natáčení hraného filmu bylo jeho snem od dětství, takže jsem s radostí pozoroval a zaznamenával, jak si ten sen v České Skalici plnil.

Ovlivňoval on Vás při natáčení dokumentu?
Neovlivňoval. Myslím si, že to bylo zase racionální a přirozené rozhodnutí. On takový nebyl, aby mi říkal odkud a jak ho mám točit. Čas od času utrousil a to mám natočené: „já někdy budu muset natočit film o Vás“, nebo se mne ptal, když jsem ho snímal při plavání v bazénu, jestli ho budu s kamerou doprovázet i do sauny - to bylo součástí našich soukromých vtípků.

Jak dlouho dokument Tady Havel, slyšíte mě? vznikal?
Od dubna 2009 do smrti pana prezidenta. To znamená necelé tři roky.

Dokážete si představit osobnost, s kterou byste absolvoval takhle dlouhé natáčení?
Dokážu. Rozhodně by ale mezi můj výběr nepatřili následníci prezidenta Havla. Dlouhodobě pozorovat někoho je podle mě úžasná záležitost - paralelně s havlovským projektem dělám film o roztroušené skleróze. Jeho hrdinkou je Petra Klausová, sestra hokejisty Jakuba Voráčka, která touto nemocí trpí. Sourozenci spolu založili Nadaci Jakuba Voráčka, která lidem s roztroušenou sklerózou pomáhá. Sleduju je od roku 2016 a je to také svým způsobem druh časosběrného dokumentu, i když to nemá ten charakter, že bych s nimi byl každý týden, každý měsíc. Je to na mezi časosběrného dokumentu a klasického dokumentu, který má vědeckopopulární rozměr.

Co nám má dokument „Tady Havel, slyšíte mě?“ divákům říct?
Nechci aby to byl vyleštěný pomník, který se bude blýskat na sto metrů v paprscích vycházejícího slunce. Chci, aby to byla zpráva o reálném člověku, který měl své sny, své touhy a své potřeby. Který dokázal úžasné věci. Chci, aby můj film byl zprávou o člověku, který byl na první pohled až nesmělý, něžný a  na druhé straně nesmírně vnitřně silný, odvážný, když bylo potřeba neoblomný. Dokázal upřednostňovat obecný zájem nad osobním zájmem. Je pro mě velkou otázkou, proč se nechal v jednom kuse natáčet a fotit. Stále kolem něj byly objektivy. Myslím si, že šlo snad o nějaký druh sebekontroly, Václav Havel byl totiž úplně stejný v soukromí jako na veřejnosti a žil tak, že nemusel dělat rozdíl mezi tím co je soukromé a co je veřejné. To dnes už jen tak nevidíte.
 
V roce 2001 jste natočil dokument Hokej!!!. Ten vypráví o tom, že hokej v ČR není jen sport, ale měl vždy společenský přesah. Dokázal by nás hokej dnes spojit tak, jako třeba při MS v hokeji v roce 1969 nebo při ZOH v Naganu, v roce 1998?
Já si myslím, že ne. Nagano bylo výjimečné. Ve finále jsme vyhráli nad Rusy. Což je důležitý moment. Kdybychom vyhráli nad Finy, tak to bude taky dobré, samozřejmě, budeme mít zlatou, ale nebude to ono. Ten film popisuje historii českého hokeje, vztah společnosti k němu, soupeření nejen s Ruskem a jeho národním týmem, ale i s Němci v době před II. Světovou válkou. Finále v Naganu do jisté míry navázalo na naše slavná vítězství nad Rusy po okupaci v roce 1968 a získalo daleko větší význam než ten sportovní. K tomu je tedy potřeba historická souvislost, aby se konkrétnímu zápasu nebo turnaji dal větší význam než ten sportovní.

Jste zakládající člen organizace Člověk v tísni. I díky tomu jste procestoval hodně zemí – Bosnu a Čečnu v době válečných konfliktů, Rusko, ale i Hong Kong nebo Severní i Jižní Ameriku… Díky cestování jste měl šanci poznat různé mentality, kultury a také společnost, která je na tom jinak než ta naše. Vážíte si při každém návratu do České republiky toho, jak se tady máme?
Samozřejmě. Je to jedna z výhod cestování a odměna za energii, kterou do toho musíte dávat. Poté máte srovnání. Když člověk není úplně hloupý tak pochopí, že se tady máme královsky. Oproti některým částem světa nemáme žádný problém. Cestování vám pomůže uvědomit si, že svět není jednoduchý, ale opakuji, že problémy, které hýbou českými médii a společností, jsou ve srovnání se světem opravdu malicherné. Například vlna křiku kolem údajného přílivu uprchlíků. V médiích to vypadalo na masy, překračující naše hranice… Ve skutečnosti jich bylo asi 12... A  byl z toho celonárodní problém a příkop, který vede skrze společnost. To je zoufalé. Já se zlobím na ty politiky, kteří to využívají pro své politické cíle. Bohužel mezi ně patří i prezident. Když do Česka během bosenské války přišlo několik desítek tisíc lidí z Balkánu, tak si toho nikdo nevšiml, protože to tehdy politicky nikdo nepotřeboval.

Vedete i své studenty k tomu, aby cestovali?
Samozřejmě. Každý z jejich generace by se měl sebrat a odjet do světa na rok nebo dva. Nejlepší model podle mne je, aby odjeli hned po střední škole, pak se vrátili a začali tady studovat nebo, když mohou a dokáží to, aby odjeli studovat ven. Nebo aby si mezi bakalářským a magisterským studiem dali roční pauzu. Variant je spousta a je také dost příležitostí. Patří mezi ně třeba program Erasmus+, který umožňuje mladým lidem studovat v mnoha destinacích, je jenom na nich, co zvolí. Ale z mé pozice pedagoga nebo i ze strany univerzity by měl být jasný pokyn – jezděte, jezděte, jezděte!

Říkáte o sobě, že nejste vysokoškolský pedagog klasického typu. Jak tedy své studenty vedete?
Opravdu asi nejsem klasik, ale je to samozřejmě nadsázka. Prostě se snažím neučit tím lavicovým způsobem, tedy že bych přišel, hodinu a půl něco kázal a pak z toho studentíky bez zpětné vazby vyzkoušel. Snažím se se všemi na Slezské univerzitě vést dialog, bavit se s nimi o tom, co je předmětem výuky, kladu velký důraz na invenci a samostatnou práci. Tu pak mohu posuzovat, chválit nebo kritizovat. Každá látka samozřejmě má své teoretické základy, ale hlavní, co můžu studentům poskytnout - pokud o to stojí - jsou zkušenosti, které mám ve svém oboru za léta práce, vyplněná stovkami televizních pořadů a filmů. Vlastně se studentům snažím nabídnout, aby si ze mě vzali co nejvíc dokážou. A oni mi za to dávají strašně moc, své úspěchy, z nichž se s nimi mohu radovat, a pocit pomalejšího stárnutí….

Petr Jančárek je český scenárista, dokumentarista a režisér, působí jako pedagog Slezské univerzity v Opavě.
Po studiích působil jako režisér a scénárista audiovizuálního centra ČVUT a poté jako redaktor a režisér Československé a České televize. Od 1995 na volné noze. Je zakládajícím členem humanitární organizací Člověk v tísni (dnes člen správní rady) a úzce spolupracuje také s novinářskou agenturou EPICENTRUM. Pracovně se zúčastnil řady humanitárních misí (Sarajevo, Bosna, Čečna).
Jako dokumentarista se sám nebo ve spolupráci s jinými zabývá různou tematikou – od historie přes sport, kulturu až po společnost. Je autorem snímků snímek Sedm klíčů (o českých královských korunovačních klenotech), Habermannův mlýn (hledá pravdu o smrti mlynáře Habermanna v roce 1945), Holocaust, Hokej, Labyrint revoluce, Pan Parkinson (o parkinsonově nemoci), Hlasy z ostrova Svobody (o disidentech na Kubě), Mezi uměním a vědou (portrét

fotografa Jerzyho Oleka ), Začátek konce (okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968), Honkong (o připojení Hongkongu k Číně) či Mezinárodní hudební festival Český Krumlov. S kamerou se zúčastnil pátrání po vracích rakousko-uherských válečných lodí v Jaderském moři, po vraku obchodní lodi Pionýr či expedice na českou základnu v Antarktidě. Pro ČT připravil několik sérií pořadů Rozsudek nebo Podle práva.
Velkým tématem Petra Jančárka je osobnost bývalého prezidenta ČR Václava Havla, jemuž věnoval několik dokumentů. Prvním byl v roce 2003 Spoluhráči, asi nejznámější je trilogie Václav Havel – hrad z let 2009 – 2011. V současnosti připravuje další sondu do života Václava Havla nazvanou „Tady Havel, slyšíte mě?