Jan Polák – studentská redakce Slezské univerzity

O filmu:

V sítnici lidského oka je zhruba 7 000 000 čipů umožňujících vnímat člověku 10 milionů barev kolem sebe. Pro běžného člověka je to samozřejmost a nevnímá tak složitý mechanismus, ale s nástupem éry černobílé fotografie vzniká logická otázka: jakým směrem zdokonalovat fotografii? Jedna z možností byla udělat z černobílých obrázků barevné. Někteří tehdejší fotografové začali svá díla ručně kolorovat, ale zabíralo to hodně času a nebylo to snadné. Řešení přišlo nečekaně. V roce 1905 se na patentovém úřadě objevují první náznaky barevné fotografie, patentované dosud neznámým mladým opavským účetním. Tehdy měl Karel Schinzel pouhých 19 let a svým patentem na katachromii přinesl fotografům „barevnou naději“.

Magisterský dokumentární film vypráví hlavně o životě Karla Schinzela, ojeho výhrách, překážkách a pádech. Karel Schinzel zasvětil svůj život chemii a zdokonalení svého patentu na katachromii (postup vyvolání barevné fotografie). I přes své ekonomické základy a vysokoškolské vzdělání mu však chyběl obchodní duch a prodal své celoživotní dílo korporátnímu gigantovi Kodak za směšně malou částku. Zatímco Kodak na základě jeho patentu a pomoci při hromadné výrobě vydal svůj průlomový barevný film Kodachrome, Karel Schinzel umíral v chudobě a nemoci a na jeho průlom ve vývoji barevné fotografie i na něj samotného se téměř zapomnělo. 

Co tě přivedlo k filmové tvorbě?

U nás v rodině jsem filmař druhé generace. Můj otec je televizní kameraman, který se zaměřuje na válečné filmy a dokumenty. Není úplně známý, ale ta filmařská energie doma vždycky žila. Takže od toho se to odvíjelo. Mám vystudovanou Střední školu Kostka na Vsetíně, kde jsem studoval žurnalistiku, a původně jsem chtěl točit reportáže. Díky Jakubovi Chrobákovi (básník, literární historik, a také pedagog SU pozn. red.) jsem se ale dozvěděl o Audiovizuální tvorbě (dále AVT, pozn. red.) na Slezské univerzitě v Opavě (dále SU, pozn. red.). Říkal: „Pojďte k nám, tam by Vás to mohlo zajímat.“  Nakonec mi AVTčko ukázalo, co je to film a k žurnalistice už jsem se nechtěl vůbec vrátit. Ponořil jsem se do filmu tak moc, že už si nedokážu představit dělat něco jiného.

 

Lákalo tě studovat i jinde než na SU?

Já jsem chtěl dělat něco s kamerou a žurnalistikou. A právě Chrobákovo doporučení mě nalákalo primárně na SU. Přibližně půl roku před přijímačkami jsem věděl, že nemám nic prezentovatelného, tak jsem se rozhodl, že natočím film. To byl můj první amatérský film a hrozně jsem se do toho nadchl. Nevěděl jsem ani co je to pravidlo osy. Měl jsem jenom jednu malou reportážní kamerku, z ní jsem vytáhl mikrofon, prodloužil jsem to na nějaký kousek dřeva a takhle jsem bral zvuk, protože jsem to viděl ve filmu. 

Takže to byla tvá první zkušenost s filmařským řemeslem?

Ne, první byla ještě s taťkou. Tohle byl poprvé film jako film. Ještě před touto zkušeností a přestěhováním do České republiky (z rodné Ukrajiny, pozn.red.) jsem byl dokonce „youtuber“. Natočil jsem 4-5 dílů takových skečů. Dostal jsem takovou malou kamerku, vyžebral jsem malý stativek a s touto technikou jsem pak připravoval materiály na přijímačky na střední. Dělal jsem právě do těch skečů nějaké adaptace známých písniček.

 

Teď k tvému absolventskému filmu. Proč zrovna Karel Schinzel?

Musí to být samozřejmě něco, k čemu máš sám blízko, musíš tomu rozumět. Já sám mám doma na záchodě velký zvětšovák a defacto je záchod taková má černá komora. Když jsem hledal téma mého absolventského projektu, tak mě Martin Petrásek navedl ke Karlovi Schinzelovi a barevné fotografii. To mě velmi zaujalo a přišlo mi to jako super téma. Následně jsem zjistil, že o panu Schinzelovi nejsou nikde žádné dostupné informace. Tak jsem si říkal, že by to mohlo být velké téma, kterému zároveň rozumím, a mohlo by to lidem něco přinést.

 

Při absenci informací je rozhodně potřeba oslovit odborníky. Koho jsi oslovil?

Celý film se vlastně zakládá na výpovědi historika Bc. Luďka Wünsche ze Slezského zemského muzea, který se kdysi scházel se švagrovou Karla Schinzela. Vyprávěl mi příběh, který je velmi zajímavý. Právě Schinzelova švagrová měla k dispozici Karlovy staré věci a chtěla udělat muzeum Karla Schinzela. Bohužel tehdejší vedení a režim tomu nebyli nakloněn. Rozvezla tedy po školách jeho věci a měla k dispozici také jeho deníček. Na základě jejích výpovědí a dokumentů, které se zachovaly, sepsal pan Wünsch jeho životopis, proto je to opravdu člověk, který může říct, kdo to Karel Schinzel byl. Je to moc smutný osud, že se na něj zapomnělo.

 

Bude tvůj absolventský projekt spíše dokument, hraný film nebo kombinace obojího?
Je to spíše kombinace obojího, protože nemám skoro žádný historický obrazový materiál. Ta hluchá místa mezi výpověďmi odborníků bylo potřeba zaplnit, tak mě právě napadla rekonstrukce formou hraných scén, protože to je nejideálnější způsob, jak zabavit diváka.

I když koukáš na dokumenty, tak toho diváka stále musíš bavit, musíš udržet jeho pozornost. 

Kde všude se tedy natáčelo? 
Točili jsme v Opavě a Ostravě, kde jsme zabírali výpovědi našich odborníků. Potom jsme jeli do Vídně po stopách Karla Schinzela, kam jsme s sebou vzali i druhého historika. S ním jsme točili na hřbitově, kde je Schinzel pochován, dále u jeho domu v Badenu u Vídně a také ilustrační záběry Vídně. V Rýmařově jsme pak dotáčeli dronové záběry.

 

Projekt je teprve v půlce procesu a už je o něm dost slyšet. Čím si to vysvětluješ?
Postavili jsme docela silnou marketingovou kampaň. S mým štábem už v tomhle máme dost zkušeností. Již u starších projektů, na kterých jsme pracovali, jsme viděli, jaký marketing funguje, a tím jsme se inspirovali. Jednalo se o velké projekty, které byly i v kinech. Například Princezna zakletá v čase 2, kterou jsem hodně ovlivněný. Tak jsme si řekli, že když to funguje tady, tak to bude fungovat i nám. Takže jsme obepisovali mnoho lidí, rozjeli jsme kampaň na crowdfundingovém webu startovac.cz a dále jsme se věnovali propagaci na facebooku a opavských facebookových skupinách, protože v Opavě je všeobecně velký zájem o historii. To však pořád není všechno, jsme zatím v půlce marketingové kampaně.

 

Na Startovači jste vybrali celkem 125 % požadované částky. Myslíš, že crowdfundingová kampaň je cesta, jak lze financovat studentský film?

Za prvé bych chtěl poděkovat těm, kteří na film přispěli a pomohli nám vybrat nejen cílovou částku, ale i více, než by nás napadlo. Určitě napomohla především marketingová kampaň, kterou jsme sami vedli. Nestačí mít pouze projekt na Startovači. Určitě bych to tedy nedoporučoval lidem, kteří nemají žádné zkušenosti z marketingu nebo s vedením marketingové kampaně. Takže není to pomoc ani cesta, ale nástroj. I pro mě je to velká zkušenost, ze které se poučím.

Čím se tenhle film liší od tvých předchozích projektů?
Že tenhle je můj. Je to můj osobně největší projekt a hodně mě to naučilo. Například práce s lidmi byla pro mě něco nového. Konečně jsem si dovolil kameramanovi něco navrhovat. Nastala situace, kdy jsem u náhledového monitoru ukazoval kameramanovi ve storyboardu[OP1] , že chci takový a takový záběr, a on to udělal jinak. Tak jsem mlčel, protože jsem potřeboval, aby se scéna dohrála, a třeba se ten materiál použije. Když jsem pak viděl výsledek, tak si říkám: „Tyjo, on tohle tohle tohle spojil a vypadá to lépe, než jsem to naplánoval.“ Musel jsem mu tedy důvěřovat a vyplatilo se to. Po čtvrté klapce jsem už jen nastínil, jak bych to chtěl, a zbytek jsem už nechal na něm. Tohle bylo pro mě úplně nové.

 

Koho najdeme ve tvém štábu?

Jako dramaturg mi pomáhá Petr Jančárek, který má mnoho zkušeností nejen s televizní tvorbou, dále Martin Petrásek, kameraman české televize Petr Kožušník, pak Ivan Vašek jako druhý kameraman. Také jsem se snažil obsazovat studenty, jak co se týče herců, tak i do technického štábu. Pomohla nám také Střední škola služeb a podnikání Ostrava-Poruba, která nám poskytla 10 studentů jako komparz a také prostory k dotáčkám.

 

Jaká je další cesta filmu?

Chystáme předpremiéru pro sponzory a přispěvatele ze Startovače, která je plánována na konec dubna. Dále samozřejmě připravujeme premiéru na SU. Potom film rozešleme do regionálních kin v okolí Ostravy a také do televizních stanic. Máme plán film poslat také na školy, kde se vyučuje fotografie.

Děkuji ti za rozhovor a na závěr ti dám prostor pro poděkování.

Chtěl bych poděkovat Slezské univerzitě, městu Opava, Moravskoslezskému kraji a lidem, kteří mi pomohli. Velké poděkování určitě patří Martinu Petráskovi, který mě překvapil svojí zapáleností do tohoto projektu. Každý týden mi píše, ať uděláme schůzku, pokaždé navrhne něco nového. Od něj cítím stejný zápal, jako mám já.