Autor: Jan Polák – studentská redakce Slezské univerzity
Jak byste popsal „klasický“ den s uprchlíky a jak využívají volný čas?
Typický den začíná tak, že maminka Tatiana Fomenko vstává
velmi brzy do práce na dvanáctihodinovou směnu, kdy v týdnu má dvě až tři
směny. Pak vstávají kluci a odcházejí do školy – Jevgenij na základní školu a Dmitry
na Mendelovo gymnázium v Opavě. Hned poté, co se dostali do Opavy, si při
bydlení v nouzové ubytovně začali aktivně hledat práci, respektive školy pro
kluky, což se jim podařilo. Kluci se vracejí kolem druhé a tu nastává zvláštní
problém, protože se ukazuje, že v jejich školách mají daleko větší dril
než na těch našich. Děti zůstávají ve škole déle a zároveň dostávají velké
množství úkolů již od základní školy a na střední se to samozřejmě stupňuje.
K tomu navštěvují různé zájmové kroužky. Na Ukrajině de facto neměli volný
čas kromě víkendů. Tady to tak úplně nefunguje – mají mnohem méně úkolů, někdy
dokonce žádné a je to dáno také jazykovou bariérou. S tím momentálně
trošku bojujeme. Snažíme se ten volný čas vyplnit, protože co udělají děti,
když mají volný čas – hrají si s mobilem. Takže momentálně se tomu snažíme
zamezit a najít jim nějakou smysluplnou aktivitu.
Říkáte, že hned po příjezdu sháněli jak práci, tak školu. Jak něco takového probíhá?
V každém větším městě, možná se to týká i malých měst a
obcí, funguje centrum pro uprchlíky. V těch najdeme sociální pracovníky, kteří
se těmito situacemi zabývají. Další významnou částí těchto center jsou
tlumočníci, kteří neví, kam dřív. S rodinami řeší všechny záležitosti už
od začátku – pomáhají, vyřeší registraci, nasměrují je na úřad práce, na kterém
dostanou finanční podporu do začátku, ale zároveň si zde mohou prohlédnout
nabídku zaměstnání. Toto si koordinují uprchlická centra. Pak je ale také
spousta menších i větších firem, které se také aktivně zapojují. V tomto případě
jsme dostali kontakt na ředitele firmy Grafico, který ze začátku rodinu podporoval.
V podstatě jim slíbil zajistit práci právě v Graficu, v případě,
že by Tatiana nesehnala práci ve své profesi. Ale tím, že je Tatiana zdravotní
sestra, tak poměrně rychle našla práci v domově pro seniory.
Snaží se kluci sehnat i tady zájmové kroužky?
Snaží se, ale je to problém právě kvůli té jazykové bariéře. Prakticky každá škola má minimálně jednoho asistenta, který uprchlíkům jazykově pomáhá v hodinách. Při menším počtu asistentů se udělá ukrajinská jednotřídka, ale u kroužků už to tak jednoduché není. V první řadě se musí naučit dostatečně česky na to, aby do těch kroužků byli schopni chodit.
Netuším, jak jste na tom s jazyky, ale jak se mezi sebou bavíte? Mnoho vašich vrstevníků umí rusky, protože byla ruština dříve povinná. Nicméně ruština asi není zrovna jazyk, který chtějí slyšet.
Naše generace měla ruštinu v podstatě 8 let a základy
ruštiny mi poměrně dobře naskakují, také proto, že jsem je během své kariéry
používal. Takže my komunikujeme bez problémů rusky. Viděl jsem i ostatní, kteří
ubytovávají uprchlíky, a ruštinu tak dobrou nemají. Jsou však schopni se
dorozumět díky tomu, že ukrajinština je tak napůl cesty mezi ruštinou a
češtinou.
Mají s jazykovou bariérou problém také v práci a při studiu?
Bojují s tím všichni. Oni se samozřejmě o češtinu
pokoušejí a zhruba za ten měsíc, co tu jsou, už něčemu málo rozumí. Není to
však zdaleka na takové úrovni, aby byli schopni běžně fungovat, což může trvat
3–4 měsíce.
Kluci chodí do stejných ročníků jako doma na Ukrajině?
O rok výš, protože právě díky tomu již zmíněnému drilu
probírají na Ukrajině vše rychleji a co se týče látky jsou přibližně o rok před
svými vrstevníky. Takže tím pádem dát je do třídy odpovídající jejich věku by
znamenalo, že by se vlastně nenaučili nic nového, že by jejich vzdělání nějak
nepokračovalo.
Pídil jste se po možnosti ubytovat ukrajinskou rodinu nebo jste reagoval na konkrétní výzvu?
Zajímal jsem se sám. Jednak existuje národní koordinační web
www.pomahejukrajine.cz, který vznikl na základě spolupráce mnoha
neziskovek a kam lidi mohou registrovat nabídky všeho druhu. Od ubytování
přes materiální pomoc, logistiku, psychologickou pomoc a podobně. Tam vyplníte
své údaje a popíšete přesný druh pomoci, jakou nabízíte a jste ochotni
poskytnout. Druhou možností je přímo kontaktovat městské krizové centrum pro
uprchlíky a v momentě, kdy najdou někoho vhodného, tak vás kontaktují.
Bál jste se nějakých problémů? A tím nemyslím strach z uprchlíků, ale spíše z toho, že nedokážete zajistit vše, co potřebují, a jiná úskalí.
Bál jsem se hlavně toho, že dostanu uprchlíky, kteří zažili trauma, kteří viděli kolem sebe výbuchy, smrt a budou na tom psychicky špatně, a já nebudu schopen jim poskytnout takovou psychickou pomoc, jakou by potřebovali. Na to máme odborníky, ale ti jsou také na roztrhání. Tohle naštěstí nenastalo. Tatiana se syny zrovna utekla poměrně brzy. Pocházejí z Dnipru, kde byl v té době ještě klid. V období, kdy prchali z Ukrajiny, rakety dopadaly na letiště, na kasárny, nikoliv však do obytných zón. Takže samozřejmě je nepříjemné, když v noci slyšíte výbuchy a sirény, ale ještě nevidíte, že vám raketa zabije souseda.
S ohledem na citlivost tématu – bavíte se o jejich
budoucnosti? Plánují se vrátit, pokud mají ještě kam?
Myslím si, že je rozumné se vyloženě nevyptávat a nechat je,
ať se rozpovídají sami. Zde to trvalo necelé dva týdny. Ze začátku se potřebovali
uvolnit a dostat do pohody, aby byli schopni o něčem takovém mluvit. Budoucnost
nevidí růžově. Samozřejmě i v médiích můžeme číst řadu komentářů, které tu
budoucnost nevidí růžově. Některé tvrdí, že se tato válka může zvrtnout ve
vleklý konflikt izraelsko-arabského typu a trvat více než deset let. I když
tak pesimisticky to oni nevidí, příliš optimističtí však nejsou. Každopádně
vrátit se velmi chtějí, pokud samozřejmě bude kam.
Jsou v kontaktu s lidmi, kteří na Ukrajině zůstali a bojují? Popřípadě mají někoho z rodiny, kdo bojuje?
Jsou v intenzivním kontaktu se svými známými a ti už něco
podobného zažili. Vykládají zprostředkované historky, a to máte opravdu problém,
abyste se nerozbrečel. Což jim samotným se často stane. Kontakty jsou pro ně to
zásadní, co jim pomáhá zůstat ve světě, na který jsou zvyklí.
Ti, s kterými udržují kontakt, a ti, co nebojují, proč neopustili Ukrajinu?
Někteří si myslí, že přece jenom se ukrajinské vojsko ubrání
do té míry, kdy jejich oblast nebude ostřelována děly. Jiní zůstávají proto, že
zastávají důležité funkce v infrastruktuře, ať už v energetice, nebo
místní správě. Jejich role jim nedovoluje odejít do poslední chvíle, kdy už jim
půjde o život. Další pečují o někoho nemocného a čekají, až se dotyčný uzdraví,
aby mohli odjet. Nechtějí cestovat s někým, kdo není zdravotně
v pořádku. To jsou asi ty hlavní důvody, o kterých jsem slyšel. Najdou se
ale také starší lidé a ti už nechtějí odjet, protože mají pocit, že by jim
přestěhování způsobilo obrovské potíže, a raději zůstanou na místě ve svém domově,
na které jsou zvyklí, i s rizikem ztráty života.
Spíše otázka na rodinu, ale určitě se o tom bavíte – čeho si rodina váží nejvíce?
Samozřejmě toho, že velká většina lidí je ochotná pomáhat
různými způsoby a prakticky za to nic nechce. A to pomáhat nejenom materiálně,
ale i tím, že si povídáme a řešíme společně problémy, které mají.
Jak se rodina dokázala adaptovat v jiném prostředí? Jak maminka v práci, tak kluci ve škole.
Myslím, že dobře. Neslyšel jsem žádnou stížnost nebo
negativní zkušenost, o jaké jsme četli v novinách, kdy v jiném městě
sousedé nadávali pomáhajícím, že u sebe ubytovali nacisty. Nic takového jsem
nezaslechl. Otázkou je, zda by mi třeba maminka chlapců řekla, že se s něčím negativním v práci setkala.
Synové jsou ve věku, kdy už současnou situaci vnímají. Jak to zvládají po psychické stránce a jak může v takových chvílích člověk pomoci?
V tuhle chvíli na nich není nic zásadního možné vidět. Možná je to dáno také tím, že se s tím nesetkali tváří v tvář, dokonce ani nikdo z okruhu jejich příbuzných. To je asi udržuje poměrně v pohodě. To se může samozřejmě kdykoliv rychle změnit. A co to s nimi pak dál udělá, to záleží na psychické odolnosti každého. Zatím patří mezi tu šťastnější skupinu.
Kdo konkrétně z rodinného okruhu na Ukrajině zůstal?
Z maminčiny strany manžel, rodiče, jedna vlastní sestra
s rodinou, jedna nevlastní sestra s rodinou a samozřejmě bratranci a
sestřenice. Poměrně dost lidí.
To vypadá, jako by byli jediní z rodiny, kdo z Ukrajiny uprchl…
Sestry také uvažují, že by přijely, a možná jim ve finále
ani nic jiného nezbude. To jsou ale právě ty případy, o kterých jsem hovořil.
Jedna ze sester má důležitou řídící funkci, kterou nemůže jen tak opustit, a
druhá sestra má nemocnou rodinu, o kterou se stará, a nechce s nemocnými
dětmi cestovat tisíce kilometrů. Manžel pracuje v energetice a nemusel
narukovat. Vlastní něco ve stylu modré knížky a také pracuje na infrastrukturně
důležitém postu, takže sice nemusel narukovat, ale nemohl opustit Ukrajinu.
Proč jste se rozhodl, že nestačí někam odvézt hygienické potřeby nebo jídlo, ale že si vezmete ukrajinskou rodinu domů?
Mám na to bytovou kapacitu – byt mám veliký a bydlím sám. Je tam dost vybavených pokojů čili jsem věděl, že zde najdou vše potřebné. Zároveň jsem během své kariéry pracoval v Kanadě a Španělsku poměrně dost let a tam je třeba běžné, že se žije ve více lidech na sdílených bytech, protože si nic jiného dovolit nemůžou. Takže jsem neměl problém bydlet v jednom bytě s lidmi, které v podstatě neznám a kteří nejsou mí příbuzní. Měl jsem dobré zkušenosti, nikdy jsem nenarazil na alkoholiky nebo feťáky a z hlediska soužití jsem v tom neviděl žádný problém a opravdu to také žádný problém není. Navíc, zkuste se vžít do situace těch lidí. Utekli v podstatě jen s taškami oblečení a léků, mají absolutně nejistou budoucnost a v principu si hledají nový život, o kterém neví, jestli bude trvat měsíce, roky nebo desetiletí. Psychická podpora typu ubytování celé rodiny je nesmírně důležitá. Bydlet na ubytovně, kde deset rodin sdílí koupelnu a toalety, není opravdu motivační. Druhým aspektem byl fakt, že kousek za hranicemi v Polsku je ta situace ještě daleko složitější. Z důvodu nadměrného přísunu uprchlíků do velkých měst, jako je Krakov nebo Varšava, musí lidé spát na matracích na nádraží. Takže když vidíte fotky, kde rodiny s dětmi spí na zemi, tak se vám chce něco udělat.