Autor: Denisa Palionová – studentská redakce Slezské
univerzity
Ze 116 prací, které se ucházely o prvenství v literární soutěži O Krvavý brk pořádanou portálem HorrorCon, se Marek Labaj se svou povídkou Cynik v temnotě umístil na příčce nejvyšší. HorrorCon je jedinečný undergroundový spolek pro příznivce hororu ve všech jeho podobách a formách umění. V rozhovoru s Markem nás zajímalo, jaký má vlastně vztah k hororu a jestli se chystá jako student AVT nějakou ze svých povídek filmově zpracovat. Vítězná povídka je navíc se svolením autora k přečtení na konci článku.
Kdy jsi v sobě objevil nadšení psát povídky a vytvářet tak vlastní tvorbu?
To je těžká otázka. Myslím, že své první pokusy jsem zaznamenal,
když mi bylo přibližně dvanáct let. To jsem měl i ambice, že napíšu román. Tato
myšlenka však vždycky na něčem ztroskotala, a tak jsem zkusil něco kratšího.
Svou první povídku, za kterou jsem se nestyděl, jsem napsal asi v patnácti.
Psaní jsem ale holdoval vždycky. Už na základce mě bavily slohovky všeho druhu.
Proč zrovna hororový žánr?
K hororům jsem se dostal především přes filmy, které
mám rád od dětství. Tím, že studuji audiovizuální tvorbu, je to pro mě skvělé
propojení. Tato hororová povídka je však moje první. Dříve jsem psal spíše
příběhy depresivní a ze života. Vítězství pro mě bylo naprosto nečekané. Ještě
teď jsem plný radosti a zmocněná euforie mě neopouští.
Kde jsi čerpal inspiraci pro vítězný text?
Na tuto povídku jsem přišel variantou „coby-kdyby“, jak já říkám. Tím, že se ta povídka jmenuje Cynik z temnoty, je viditelné, že si občas rád pohrávám s cynismem jako takovým. První otázka, co mě při psaní napadla, byla: Jak by se vrah zachoval, kdyby byl cynik? A příběh byl na světě. Když mi v oponentuře porotci napsali, že ta povídka je vlastně variací na Sofiinu volbu, vůbec mi to nedošlo. Šel jsem v prvé řadě po tom, že vrah je cynik, a to je na tom to zvláštní.
Je
v ději skryto nějaké poselství, které jsi chtěl jako autor čtenáři předat?
Poselství
v tom vůbec žádné není. Já jsem vyloženě takový ten autor, co rád
„vykrvuje“ (mám raději krváky než duchařiny) a šokuje. Tím, že jsem byl
vychován na hororech, které neměly jakýkoliv jiný přesah, tak jsem chtěl napsat
povídku, která by hlavně bavila. Šel jsem jen a pouze po příběhu.
Byla účast v soutěži Tvou první zkušeností?
Ano,
jedná se o mou první účast v literární soutěži. Občas mi na základce vyšel
nějaký článek, ale to nebyly soutěže. To, že bych se sám přihlásil do takové
akce, bylo mým prvním pokusem. Soutěž jsem našel náhodně a zároveň jsem se
dozvěděl, že HorrorCon má v plánu vydat vlastní antologii povídek v žánru
bizarro fiction (současný literární žánr, který často využívá prvky
absurdismu, satiry a grotesky spolu s pop-surrealismem a žánry beletrie – pozn.
red.). Jedná se o žánr, který se u nás nevydává skoro vůbec. Do 1.
prosince je možné poslat povídku a ty nejlepší se pak objeví právě ve zmíněné antologii.
Nápad bych už měl, takže reálně uvažuji nad tím, že se zúčastním i této výzvy.
Chtěl bys do budoucna svá díla oficiálně vydávat nebo raději tvoříš jen tak „do šuplíku“?
Před
lety jsem začal publikovat své malé pokusy o povídky na jednom amatérském
serveru s názvem liter.cz. Tam jsem vkládal svoje texty už od puberty a
vždycky jsem se těšil na nějakou zpětnou vazbu, protože je možnost
k textům přidávat komentáře. Mým snem je napsat knihu. Jako malý jsem měl
dilema. Buď jsem chtěl být filmařem nebo spisovatelem. Lákalo mě totiž i ukázat
to, co jsem jako malý nedokázal napsat, protože jsem tehdy samozřejmě neměl moc
velkou slovní zásobu. Tím jsem si ale naběhl, protože jsem zjistil, že psát
scénář k filmu je v některých ohledech mnohem složitější než napsat
román. Ale povídky mi v psaní sedí nejvíce. Byl bych rád, kdyby mi nějaká
kniha do budoucna vyšla.
Přemýšlíš přece jen o tom, že bys podle svých povídek natočil i film?
To je dobrá otázka! Vlastně ano, protože i když píšu, tak si v hlavě promítám jednotlivé dějové scény. Já jsem vlastně už krátký horor natočil, jmenuje se Odraz a měl premiéru na posledním ročníku Opavského páva, kde se dostal do nominací v kategorii Krátký hraný film. Na scénáři a režii jsem se však podílel s mým spolužákem Tadeášem Zajacem, se kterým sdílím zálibu v hororech. Nápad natočit Odraz byl z jeho hlavy, já mu hlavně pomohl převést jej do výsledné podoby, proto figurujeme v titulcích společně.
Vítězná povídka Marka Labaje
Cynik z temnoty
Venku
se už setmělo a klid v domě narušovalo jen bubnování podzimního deště za okny.
Matka ležela v ložnici na posteli a četla si.
„Děti,
nechcete se se mnou podívat na nějaký film?“
„Joo!“
ozvaly se dva hlasy z vedlejší místnosti.
„A
chtěly byste chipsy?“
„Dáme
si chipsy?“ zeptal se holčičí hlas.
„Jo,
jo, jo,“ odpověděl klučičí.
„Tak
si pro ně skočte dolů a já něco nachystám.“
„Děkujemeee!“
Dva
páry nohou proběhly chodbou a rychle sešly točité schody. Matka zaklapla knihu
a začala se prohrabávat dévédéčky. Zdola slyšela děti, jak šramotí v kuchyni
a hádají se mezi sebou:
„Tyhle!“
„Ne,
tyhle–“
Cvak.
Vypadl proud. Dům se ponořil do tmy a ticha. Matka slyšela jen svůj dech a déšť
za okny.
„Děti,
opatrně. Až půjdete nahoru, přineste mi svíčky, jsou ve druhém šuplíku…“
Nic.
Matka stála dobrou chvíli bez hnutí.
„Nehrajte
si se mnou, víte, že se snadno leknu…“
Odpovědí
jí byl jen déšť.
Nahmatala
na nočním stolku zapalovač. Plamínek jí pomohl zorientovat se. Mžourala očima
se zapalovačem před sebou a opatrně našlapovala ke dveřím do chodby. Podlaha
pod ní pomalu vrzala.
Byla
jen v noční košili, proto jí chlad projel celým tělem, když vyšla na
chodbu. Po chvíli poznala, že je na jejím konci, protože bosýma nohama ucítila
dřevěné schody.
Táhlé
křupání doprovázelo každé její došlápnutí. Levá ruka jí tiše jezdila po hladkém
zábradlí, pravačka svírala zapalovač.
Sešla
poslední schod. Před ní teď stály vchodové dveře, zprava se ozývalo bzučení ledničky.
Zpozorněla.
Hlavní
vchod byl pootevřený a škvírou v něm se táhnul dovnitř úzký proužek mléčného
světla venkovních lamp. Světlo ozařovalo blátivé stopy vedoucí do kuchyně.
Matka
se při pohledu na ně zarazila. Ústa se jí rozechvěla. Oči jí spočinuly
v temnotě kuchyně.
„H-haló?“
Šouravými
kroky se sice pomalu přibližovala, strach jí ale přibil nohy těsně před vstupem
do temnoty. Dál nešla. Nemohla. Jen stála a přerývaně oddechovala.
Cvak.
Světlo.
„Áááááá!!!“
„Neřvi!!!“
Před
matkou stál malý hrbáč v otrhaném plášti s černou kápí, zpoza níž mu
byly vidět jen žluté křivé zuby. Mířil na ni stříbrným revolverem
s dlouhou hlavní, která se leskla ve světle halogenových zářivek.
„Ani
se nehni!“
Matka
se celá chvěla, třeštila oči a slzy jí samovolně stékaly po tvářích.
Hrbáč
se pomalu přesunul ke dveřím od spíže, hlaveň stále mířila na matku. Otevřel
dveře a odstoupil.
Uvnitř
ležely obě děti. Měly roubík na puse a svázané ruce a nohy. Brečely a svíjely
se strachem opřené o zeď.
„Hezky
si žijete, maminko, hezky,“ spustil úchylným hlasem. „Jste mi sympatická, maminko.
Chci vám pomoct. Jste přece sama na dvě děti…“ namířil na ně zbraň, „a dvě
jsou trochu moc. Tak koho uspíme, maminko?“
„NE!“ zařvala.
Hrbáč
na ni zamířil a prostřelil ji koleno. Matka spadla na zem jako podťatý strom a
řvala bolestí. Děti se rozklepaly a tlumeně brečely ještě víc.
„Koho,
maminko?“ pokračoval hrbáč.
„NIKOHO!!!“
Výstřel.
Řev.
Matka se chytla za paži, z níž crčela krev.
Natáhnutí
kohoutku.
„Koho,
maminko?“
„Ne…“
„Koho,
maminko?“
„NE!“
Výstřel
a řev. Matka se zdravou rukou chytla za krvácející bok.
„Koho,
maminko?“
„SYNA!!!“
Hrbáč
se otočil k dětem. Pohlédl na dceru, pak na syna. Všiml si jeho slabomyslného
výrazu ve tváři.
Zeširoka
se usmál a střelil do obličeje dceru. Krev a kousíčky mozku ulpěly na synových
vlasech.
Matka
se rozeřvala, až ochraptěla.
Hrbáč
na ni pohlédl: „Tak ať se vám hezky žije, maminko,“ a střelil do hlavy i sebe.
Složil se k zemi a
v tu chvíli se z dálky vylouplo kvílení policejních sirén.
***
„Druhé
patro, druhé dveře.“
Matka
nepoděkovala. Její prázdný výraz a zšedivělé vlasy naznačovaly, že do ústavu
patří spíše ona a ne…
Dokulhala
se k jeho dveřím.
Otevřela
je.
„Ahoj,
miláčku.“
Syn
neodpověděl. I přes to, že mlčel, jeho tvář se ptala: Proč jsi mě chtěla zabít,
mami?
V životě
už se na ni nepodíval jinak.