Student SU Marek Labaj zvítězil v soutěži hororových povídek

  • Jakub Plaskura
  • 19.11.2021
Nadání vdechnout život příběhům v podobě vlastních představ, myšlenek a pocitů tak, aby naprosto pohltily čtenáře, není vůbec jednoduché. Student Audiovizuální tvorby Marek Labaj, který se ve svém volném čase psaní věnuje už nějaký ten pátek, dokázal vyhrát prestižní klání o nejlepší hororovou povídku.

Autor: Denisa Palionová – studentská redakce Slezské univerzity

Ze 116 prací, které se ucházely o prvenství v literární soutěži O Krvavý brk pořádanou portálem HorrorCon, se Marek Labaj se svou povídkou Cynik v temnotě umístil na příčce nejvyšší. HorrorCon je jedinečný undergroundový spolek pro příznivce hororu ve všech jeho podobách a formách umění. V rozhovoru s Markem nás zajímalo, jaký má vlastně vztah k hororu a jestli se chystá jako student AVT nějakou ze svých povídek filmově zpracovat. Vítězná povídka je navíc se svolením autora k přečtení na konci článku.

Kdy jsi v sobě objevil nadšení psát povídky a vytvářet tak vlastní tvorbu?

To je těžká otázka. Myslím, že své první pokusy jsem zaznamenal, když mi bylo přibližně dvanáct let. To jsem měl i ambice, že napíšu román. Tato myšlenka však vždycky na něčem ztroskotala, a tak jsem zkusil něco kratšího. Svou první povídku, za kterou jsem se nestyděl, jsem napsal asi v patnácti. Psaní jsem ale holdoval vždycky. Už na základce mě bavily slohovky všeho druhu.

Proč zrovna hororový žánr?

K hororům jsem se dostal především přes filmy, které mám rád od dětství. Tím, že studuji audiovizuální tvorbu, je to pro mě skvělé propojení. Tato hororová povídka je však moje první. Dříve jsem psal spíše příběhy depresivní a ze života. Vítězství pro mě bylo naprosto nečekané. Ještě teď jsem plný radosti a zmocněná euforie mě neopouští.

Kde jsi čerpal inspiraci pro vítězný text?

Na tuto povídku jsem přišel variantou „coby-kdyby“, jak já říkám. Tím, že se ta povídka jmenuje Cynik z temnoty, je viditelné, že si občas rád pohrávám s cynismem jako takovým. První otázka, co mě při psaní napadla, byla: Jak by se vrah zachoval, kdyby byl cynik? A příběh byl na světě. Když mi v oponentuře porotci napsali, že ta povídka je vlastně variací na Sofiinu volbu, vůbec mi to nedošlo. Šel jsem v prvé řadě po tom, že vrah je cynik, a to je na tom to zvláštní.


Marek Labaj si na předávání cen v Praze oblékl stylové tričko (Zdroj: FB HorrorCon)


Je v ději skryto nějaké poselství, které jsi chtěl jako autor čtenáři předat?

Poselství v tom vůbec žádné není. Já jsem vyloženě takový ten autor, co rád „vykrvuje“ (mám raději krváky než duchařiny) a šokuje. Tím, že jsem byl vychován na hororech, které neměly jakýkoliv jiný přesah, tak jsem chtěl napsat povídku, která by hlavně bavila. Šel jsem jen a pouze po příběhu.

Byla účast v soutěži Tvou první zkušeností?

Ano, jedná se o mou první účast v literární soutěži. Občas mi na základce vyšel nějaký článek, ale to nebyly soutěže. To, že bych se sám přihlásil do takové akce, bylo mým prvním pokusem. Soutěž jsem našel náhodně a zároveň jsem se dozvěděl, že HorrorCon má v plánu vydat vlastní antologii povídek v žánru bizarro fiction (současný literární žánr, který často využívá prvky absurdismu, satiry a grotesky spolu s pop-surrealismem a žánry beletrie – pozn. red.). Jedná se o žánr, který se u nás nevydává skoro vůbec. Do 1. prosince je možné poslat povídku a ty nejlepší se pak objeví právě ve zmíněné antologii. Nápad bych už měl, takže reálně uvažuji nad tím, že se zúčastním i této výzvy.

Chtěl bys do budoucna svá díla oficiálně vydávat nebo raději tvoříš jen tak „do šuplíku“?

Před lety jsem začal publikovat své malé pokusy o povídky na jednom amatérském serveru s názvem liter.cz. Tam jsem vkládal svoje texty už od puberty a vždycky jsem se těšil na nějakou zpětnou vazbu, protože je možnost k textům přidávat komentáře. Mým snem je napsat knihu. Jako malý jsem měl dilema. Buď jsem chtěl být filmařem nebo spisovatelem. Lákalo mě totiž i ukázat to, co jsem jako malý nedokázal napsat, protože jsem tehdy samozřejmě neměl moc velkou slovní zásobu. Tím jsem si ale naběhl, protože jsem zjistil, že psát scénář k filmu je v některých ohledech mnohem složitější než napsat román. Ale povídky mi v psaní sedí nejvíce. Byl bych rád, kdyby mi nějaká kniha do budoucna vyšla.

Přemýšlíš přece jen o tom, že bys podle svých povídek natočil i film?

To je dobrá otázka! Vlastně ano, protože i když píšu, tak si v hlavě promítám jednotlivé dějové scény. Já jsem vlastně už krátký horor natočil, jmenuje se Odraz a měl premiéru na posledním ročníku Opavského páva, kde se dostal do nominací v kategorii Krátký hraný film. Na scénáři a režii jsem se však podílel s mým spolužákem Tadeášem Zajacem, se kterým sdílím zálibu v hororech. Nápad natočit Odraz byl z jeho hlavy, já mu hlavně pomohl převést jej do výsledné podoby, proto figurujeme v titulcích společně.


Vítězná povídka Marka Labaje

Cynik z temnoty

Venku se už setmělo a klid v domě narušovalo jen bubnování podzimního deště za okny. Matka ležela v ložnici na posteli a četla si.

„Děti, nechcete se se mnou podívat na nějaký film?“

„Joo!“ ozvaly se dva hlasy z vedlejší místnosti.

„A chtěly byste chipsy?“

„Dáme si chipsy?“ zeptal se holčičí hlas.

„Jo, jo, jo,“ odpověděl klučičí.

„Tak si pro ně skočte dolů a já něco nachystám.“

„Děkujemeee!“

Dva páry nohou proběhly chodbou a rychle sešly točité schody. Matka zaklapla knihu a začala se prohrabávat dévédéčky. Zdola slyšela děti, jak šramotí v kuchyni a hádají se mezi sebou:

„Tyhle!“

„Ne, tyhle–“

Cvak. Vypadl proud. Dům se ponořil do tmy a ticha. Matka slyšela jen svůj dech a déšť za okny.

„Děti, opatrně. Až půjdete nahoru, přineste mi svíčky, jsou ve druhém šuplíku…“

Nic. Matka stála dobrou chvíli bez hnutí.

„Nehrajte si se mnou, víte, že se snadno leknu…“

Odpovědí jí byl jen déšť.

Nahmatala na nočním stolku zapalovač. Plamínek jí pomohl zorientovat se. Mžourala očima se zapalovačem před sebou a opatrně našlapovala ke dveřím do chodby. Podlaha pod ní pomalu vrzala.

Byla jen v noční košili, proto jí chlad projel celým tělem, když vyšla na chodbu. Po chvíli poznala, že je na jejím konci, protože bosýma nohama ucítila dřevěné schody.

Táhlé křupání doprovázelo každé její došlápnutí. Levá ruka jí tiše jezdila po hladkém zábradlí, pravačka svírala zapalovač.

Sešla poslední schod. Před ní teď stály vchodové dveře, zprava se ozývalo bzučení ledničky.

Zpozorněla.

Hlavní vchod byl pootevřený a škvírou v něm se táhnul dovnitř úzký proužek mléčného světla venkovních lamp. Světlo ozařovalo blátivé stopy vedoucí do kuchyně.

Matka se při pohledu na ně zarazila. Ústa se jí rozechvěla. Oči jí spočinuly v temnotě kuchyně.

„H-haló?“

Šouravými kroky se sice pomalu přibližovala, strach jí ale přibil nohy těsně před vstupem do temnoty. Dál nešla. Nemohla. Jen stála a přerývaně oddechovala.

Cvak.

Světlo.

„Áááááá!!!“

„Neřvi!!!“

Před matkou stál malý hrbáč v otrhaném plášti s černou kápí, zpoza níž mu byly vidět jen žluté křivé zuby. Mířil na ni stříbrným revolverem s dlouhou hlavní, která se leskla ve světle halogenových zářivek.

„Ani se nehni!“

Matka se celá chvěla, třeštila oči a slzy jí samovolně stékaly po tvářích.

Hrbáč se pomalu přesunul ke dveřím od spíže, hlaveň stále mířila na matku. Otevřel dveře a odstoupil.

Uvnitř ležely obě děti. Měly roubík na puse a svázané ruce a nohy. Brečely a svíjely se strachem opřené o zeď.

„Hezky si žijete, maminko, hezky,“ spustil úchylným hlasem. „Jste mi sympatická, maminko. Chci vám pomoct. Jste přece sama na dvě děti…“ namířil na ně zbraň, „a dvě jsou trochu moc. Tak koho uspíme, maminko?“

 „NE!“ zařvala.

Hrbáč na ni zamířil a prostřelil ji koleno. Matka spadla na zem jako podťatý strom a řvala bolestí. Děti se rozklepaly a tlumeně brečely ještě víc.

„Koho, maminko?“ pokračoval hrbáč.

„NIKOHO!!!“

Výstřel.

Řev. Matka se chytla za paži, z níž crčela krev.

Natáhnutí kohoutku.

„Koho, maminko?“

„Ne…“

„Koho, maminko?“

„NE!“

Výstřel a řev. Matka se zdravou rukou chytla za krvácející bok.

„Koho, maminko?“

„SYNA!!!“

Hrbáč se otočil k dětem. Pohlédl na dceru, pak na syna. Všiml si jeho slabomyslného výrazu ve tváři.

Zeširoka se usmál a střelil do obličeje dceru. Krev a kousíčky mozku ulpěly na synových vlasech.

Matka se rozeřvala, až ochraptěla.

Hrbáč na ni pohlédl: „Tak ať se vám hezky žije, maminko,“ a střelil do hlavy i sebe.

Složil se k zemi a v tu chvíli se z dálky vylouplo kvílení policejních sirén.

***

„Druhé patro, druhé dveře.“

Matka nepoděkovala. Její prázdný výraz a zšedivělé vlasy naznačovaly, že do ústavu patří spíše ona a ne…

Dokulhala se k jeho dveřím.

Otevřela je.

„Ahoj, miláčku.“

Syn neodpověděl. I přes to, že mlčel, jeho tvář se ptala: Proč jsi mě chtěla zabít, mami?

V životě už se na ni nepodíval jinak.