Autor: Ružena Hradská – studentská redakce Slezské univerzity

Mnoho lidí na světě má přirozeně strach z výšek. Naneštěstí jsem jednou z nich. Přesto mě vždy lákalo vyzkoušet si seskok padákem. Myslela jsem si, že bych se tak možná odnaučila bát se výšek a stejně „dolů nějak dopadnu”, proto, když se mi naskytla možnost skočit z letadla a ještě za to získat kredity ve škole, neváhala jsem ani chvíli.

Moje příprava započala prohlídkou u leteckého lékaře týden před samotným kurzem. Sestra mi udělala EKG a konstatovala, že je vidět, že jsem sportovkyně, jelikož tak dobré výsledky v rukou ještě neměla. Kdyby jen tušila, jak špatnou mám životosprávu a že vůbec necvičím. Prohlídka každopádně ukázala, že moje tělo je schopné vydržet zátěž, kterou seskok způsobí. Od lékaře jsem dostala potvrzení, které stálo na studentské poměry hříšné čtyři stovky. Kurzu, který trval dva dny, jsem se každopádně mohla zúčastnit jako naprosto zdravý jedinec. 

Zdroj fotografií: Ružena Hradská

První den

Poprvé jsme se setkali v pátek odpoledne na letišti Zábřeh v Dolním Benešově. Celkově nás v základním výcviku bylo čtrnáct. Vyřídili jsme formality a přesunuli se do výcvikové místnosti, kde nám naši instruktoři pustili instruktážní video. Video často zastavovali a varovali nás před častými chybami. „Při výskoku držte ruce a nohy u těla, jinak vás vítr roztočí”, „Při dopadu mějte nohy u sebe a dopadejte na celou plochu chodidel, jinak si zlámete kotníky“. Kromě těchto užitečných rad se nám však svěřili i s nešťastnými událostmi, kterých byli svědci nebo které se přihodily jejich známým. Musím říct, že takové historky se den před seskokem poslouchají opravdu těžce.

Přesunuli jsme se na cvičné můstky, na kterých jsme si venku trénovali dopad na zem. Začínali jsme skákat z toho nejmenšího, který měl 1 metr. Dopad do písku už z tak malé výšky byl nepříjemný, o to horší byl z dalších dvou – 1,5 a 2metrového můstku. Na pískovišti jsme cvičili také parakotoul, do kterého jsme měli dopadnout v případě, že budeme nuceni otevřít záložní padák. 

Když už jsme byli všichni dostatečně špinaví od písku, šli jsme si prohlédnout hangár. Byl plný malých letadýlek, téměř všechny však patřily soukromým osobám, které je zde měly pouze uschované. Seznámili jsme se tu však i s letadlem, ze kterého budeme skákat. Na něm jsme se učili, jak to udělat správně. Může se zdát, že něco jako nesprávné vyskočení z letadla neexistuje, protože když skočíte jakkoli, splní to účel, budete totiž venku z letadla, ale není to tak docela pravda. Nám však šlo o to přežít, když použiji notnou dávku nadsázky.  Proto jsme výklad pečlivě poslouchali a následně si výskok i cvičně vyzkoušeli alespoň z metrové výšky.

Poslední a nejpreciznější výcvik probíhal uvnitř budovy letiště na cvičných padácích. Zde jsme probírali úkony po výskoku, možné závady na padáku, jejich řešení, let samotný a přípravu na přistání. Abych vám to přiblížila, po vyskočení z letadla máte počítat „121, 122, 123“, jsou to přesně tři vteřiny, po kterých se vám sám otevře padák. Pokud se neotevře, počítejte znovu, zřejmě jste počítali moc rychle. Jestliže se však pořád nic neděje, padák odhodíte, otevřete si záložák a přistanete na něm. Pokud je vše v pořádku, padák se vám otevře, vy zkontrolujete, zda máte padák bez závad, odbrzdíte, zkontrolujete tu malou dečku nad hlavou (říká se jí slejdr) a čekáte na pokyn z vysílačky. Padák řídíte pomocí řídicích kolíčků, jsou to šňůry přidělané k zadní straně padáku, když chcete zabočit doleva, zatáhnete tou nalevo a naopak. Tyto informace jsme všichni opakovali jako modlitbu, dokud jsme je neznali nazpaměť. Skončili jsme až kolem osmé hodiny večerní. Byli jsme vyčerpaní a plní očekávání, jak bude další den vypadat.

Druhý den

Následující den jsme na letiště dorazili už v osm hodin ráno. Na nebi nebylo ani mráčku a vítr jako by věděl, že o něj dnes nikdo nestojí. Ideální den na seskok. Na letišti bylo rušno. Kromě nás ze základního výcviku tady lidé skákali i tandemové seskoky a byli zde také parašutisté na malých sportovních padácích, kteří už letěli opravdu velkou rychlostí.

 Náš čtrnáctičlenný oddíl se opět přesunul na můstky, kde jsme si ještě dvakrát skočili do písku a pak se přesunuli k letadlu, ze kterého jsme měli absolvovat náš skok s velkým S. Trénovali jsme úkony po výskoku s cvičným seskokem z letadla na parkovišti. Pochopili jsme, že víc nás toho naučit nemohou. Byli jsme připraveni. Odebrali jsme se do budovy, kde jsme si napsali závěrečný test, všichni jsme uspěli. Mohli jsme skákat. Skákali jsme po dvojicích, jelikož naše letadlo bylo pouze pro 4 osoby (pilot, instruktor a dva skokani ze základního kurzu).

Přede mnou vyskočilo několik dvojic, všichni jsme bedlivě sledovali, jak vyskakují, zda nemají nějakou závadu, a při přistání jsme jim na povzbuzení tleskali. Je to tady, jsem na řadě. Jeden z instruktorů si mě vzal stranou, aby mi vysvětlil, kde mě vysadí letadlo a jak mám doletět zpátky, abych se vyhnula všem možným překážkám (hlavně budovám letiště). Následně jsme si já i můj skákací parťák oblékli padáky, dali sbohem našim nejbližším a nastoupili do letadla.

Letadlo se pohnulo. Je to moje první zkušenost s letadlem, proto ho nemohu porovnat s běžným komerčním letem na dovolenou do teplých krajů. Jsem si však jistá, že to v obřím letadle mnohem méně hází. Snažím se dát na rady svých kolegů skokanů a užít si i samotný let. Dívám se hlavně na horizont, když vtom dá instruktor povel mému parťákovi. Zanedlouho jsme v letadle už jenom tři a já začínám pomalu panikařit, protože jsem další na řadě. Zaujala jsem v letadle místo skokana. Je to místo vedle pilota, kde sedíte v protisměru letu, a jen tak mimochodem, nejsou vedle vás dveře (v tom větru by bylo nemožné je otevřít za letu). Dívám se dolů a začínám přehodnocovat svoje pevné rozhodnutí, že skočím. Instruktor mi dává povel, že můžu skočit, ale mně se do toho nějak nechce. Dává mi ho znovu, pokud teď neskočím, tak budeme muset opakovat nálet.

Všichni se mě ptali, co se mi honilo hlavou, když jsem letěla volným pádem. Shrnula bych to asi takto: „Doprdele. Doprdele. Já padám. Nepadám nějak dlouho? Já vlastně teď měla počítat. Kolik vteřin asi uběhlo?” Najednou jsem dostala ránu do obličeje od postroje, protože se mi otevřel padák. Pár okamžiků jsem jenom bezmocně visela ve vzduchu a rozdýchávala, co se vlastně stalo. Pak jsem uslyšela hlas. Vím, co si myslíte, ale ne, nebyl to Bůh. Byl to hlas instruktora z vysílačky v mé přilbě, který říkal: „Jestli mě slyšíš, zakopej nohama.”, načež jsem zakopala nohama. Hlas z vysílačky pokračoval: „Super, odbrzdi si padák a trochu si polítej. Já se ti pak ozvu, až budeš mít správnou výšku.”

Odbrzdila jsem si padák potáhnutím řídicích kolíčků a opět visela ve vzduchu. Vyzkoušela jsem si pár zatáček, proletěla se nad vesnicí a pomalu se začala vracet k letišti. Mezitím se mi opět ozval instruktor z vysílačky a začal mě navádět na přistání. Přistání se většina lidí z kurzu děsila nejvíce. Já si však svůj největší strach prožila mezi dveřmi letadla. Proto, i když jsem sebou mrskla o zem, mi to připadalo jako hladké přistání. Dokonce hladší než skok z toho nejmenšího můstku. 

I přes to, jak moc jsem se při seskoku bála, bych do toho rozhodně šla znovu a jsem moc ráda, že jsem se tohoto článku dožila. Stejně jako bych šla do kteréhokoliv kurzu, který Matematický ústav nabízí. Přehled jednotlivých kurzů naleznete zpracován zde.