Autor: Jakub Plaskura
Pane profesore, údajně jste chtěl být od dětství učitelem.
Je to pravda?
A taky jím jsem. Vzorem pro mě byl můj otec, který byl učitelem, takže šlo vlastně o přirozený vývoj.
Setkáváme se spolu v období přijímacích zkoušek na Institut tvůrčí fotografie. Jak se vybírají studenti vyvolení pro ITF?
Než na samotnou otázku odpovím, tak chci zmínit, že celý náš
kolektiv zkoušejících v čele s profesorem Birgusem dbá na to, aby
přijímačky proběhly velmi poctivě a přísně. Celkem se v tomto roce na ITF
hlásilo 150 lidí a my musíme vybrat 25 z nich. Přijímačky se konají
dvoukolově. Nejprve si uchazečů vybereme více na základě jejich fotografických
prací, tj. bez jejich přítomnosti. Pak je důležité, abychom uchazeče poznali
také po lidské stránce, takže do druhého kola si zveme ty, kteří prošli prvním
sítem. A jak tedy poznáme dobrého fotografa? I podle toho, jaký má přístup
k životu. Musí mít všeobecný přehled a být zaujatý a zapálený pro to, co
chce dělat. Je tedy nezbytné, abychom uchazeče o studium poznali, popovídali si
s nimi a zjistili alespoň rámcově, kým jsou.
Mnoho let se zabýváte sociální problematikou. Mám za to, že v životě umělce dochází k postupnému vývoji. Jak jste se tedy dostal k fotografování lidí na okraji?
Když jsem s fotografováním začínal, tak jsem si
vyzkoušel zátiší, krajinu i portrét. Postupně jsem ale došel k tomu, co
dělám řadu let. Dospěl jsem k tomu, co je potřebné. Není totiž podstatné
dělat výtvarně krásnou fotografii. Umělec by měl umět pojmenovat problémy,
které nás obklopují, protože umělec je odrazem společnosti. Snažím se tak
pojmenovat problémy, které jsou opomíjeny. Některých témat, která zpracovávám,
se společnost doslova bojí.
Fotíte i vězně nebo bezdomovce. Všechny vaše cykly fotografií v tomto duchu jsou odrazem lidí, kteří nemají zrovna idylický život. Neberete si práci domů poté, co odložíte fotoaparát?
Nechat svou práci za sebou nelze. V daném problému
jste, žijete v něm. Nejde jen o fotografie jako takové. Zároveň se těmto
lidem snažíte pomoci, ať už je to bezdomovec nebo narkoman. Stejné je to
v nápravném zařízení, kdy fotím osudy vězňů na dvaceti různých místech.
Snažím se těmito fotografiemi pojmenovat skutečnost a třeba ji také ovlivnit.
Říkáte, že v onom problému žijete. Našel jste si mezi některými ze svých „objektů“ přátele?
V každém ze svých projektů jsem si našel přátele a
lidi, se kterými jsem v kontaktu, sleduji jejich další životní cestu a
pokud to jde, snažím se jim také pomáhat.
Vaše kariéra je úctyhodná. Máte na svém kontě řadu ocenění,
vystavoval jste různě po světě od Tokia až po české luhy a háje. Máte na svém kontě 1450 samostatných výstav. Udělal byste
ve své kariéře něco zásadně jinak?
Mám pocit, že jsem vždycky pracoval na maximum, abych si
právě nemusel později vyčítat, že jsem něco zanedbal. Určitě by se některé věci
v mém životě daly dělat rozumněji. Mohl jsem být opatrnější, abych se
nedostal za minulého režimu do vězení. Tehdy jsem skončil v žaláři za hanobení
prezidenta a republiky, což je dnešní optikou nesmysl. Stalo se, stalo. Byla
taková doba.
Poznáte hned poté, co zmáčknete spoušť, že tato jedna fotka bude prostě dobrá?
Dá se to tušit na základě toho, co momentálně prožívám. Jsem
fotografem, který nemusí dělat žádnou komerci. Nechci si nechat pokazit samotné
tvoření věcmi, které jsou zbytečné. Můžu si dělat věci, jak uznám za vhodné.
Nikdo mi neporoučí, takže samotná svoboda tvoření dobrým fotkám jednoduše
nahrává.
Jaký má Jindřich Štreit názor na selfiečka?
V životě jsem neudělal jediné selfie. Nikdy jsem
nepořídil žádnou fotku mobilem. Možná jsem v tomto ohledu trochu
staromódní, ale zkrátka to nedělám. Tím ale nechci říci, že je to špatné. Ať si
každý fotí podle svého nejlepšího svědomí a vědomí.
Lidé v mnohem nižším věku mají tendence bilancovat, pověsit své povolání na hřebík a odpočívat. U Vás však mám pocit, a nebudu jistě sám, že fotoaparát a Vy, to je jedno tělo, jedna duše. Proto se chci zeptat, jaké máte plány do budoucna?
Mám tolik plánů a nápadů, že by to vystačilo na několik
desetiletí dopředu. Otázkou je, kolik toho člověk vydrží se silami a zdravím.
Jsem člověk, který chce zpracovat ještě tolik témat, že bych na to skutečně
potřeboval ještě moře času. Je pravdou, že člověk přemýšlí i nad tím, jak
dlouho má ještě působit jako pedagog. Je totiž otázkou, kdy se dostaví ten
moment, kdy už člověk nemá co předat svým studentům. Nejhorší situací
v životě pedagoga je chvíle, kdy už nemá co říci studentům. Zároveň by
pedagog měl být pro své studenty vzorem a nenudit je. Pedagog musí být
v takové kondici, aby byl přínosem a kolektivu nezavazel. Přiznám se, že
nad tímto hodně přemýšlím, jestli třeba není čas uvolnit místo mladší generaci.
Dnešní generace mladých totiž vyrůstá v úplně jiném prostředí, než co jsem
zažíval v jejich věku já. Zvláště v umění se jisté hranice posouvají
rychleji. Znovu se tak vrátím k přijímačkám, kdy se ptáme studentů na
věci, které pro nás byly podstatné, ale oni už neví, o čem mluvíme. Je zkrátka
důležité umět odejít v pravý čas.
Děkuji za tato slova plná pokory, pane profesore. Je škoda, že podobně nepřemýšlejí všichni pedagogové. Přesto doufám, a určitě nejsem sám, že budete na SU působit ještě řadu let. Zároveň je skvělou zprávou, že máte další profesní plány. Můžete prozradit, co nového chystáte?
Nedávno jsem fotografoval ve dvaceti věznicích, kde jsem se
zaměřil na vztahy mezi vězni a vězeňskými kaplany. Při tomto fotografování jsme
narazili s ředitelkou jedné věznice na ještě zásadnější problém. Současné
věznice v Česku jsou totiž přeplněné. Máme jich tady třicet pět a všechny
jsou doslova narvané. Přitom je v českých věznicích přibližně celá jedna
třetina vězňů, kteří by si mohli trest odpykat jiným způsobem. Systém u nás je
trochu jiný než v okolních státech. S touto paní ředitelkou jsme tak
přišli na nový projekt, na kterém již pracuji, ale nechci jej úplně prozrazovat
do detailu. Půjde o mezilidské téma, kterým bych opět rád pojmenoval problém,
nad kterým se řada lidí nezamýšlí.
Když se řekne Slezská univerzita v Opavě, co si
vybavíte jako první?
Mladá, atraktivní univerzita s možnostmi, které nabízí
život. Slezská univerzita má třicet let. Ve srovnání třeba s Univerzitou
Karlovou, která byla založena takřka před sedmi sty lety, je zřejmé, že Slezská
univerzita musí jít jinou cestou a je jen na lidech, jak se s tím
popasují, aby Slezská univerzita nadále byla vysokou školou plnou energie,
která se zajímá o současné problémy ve společnosti.
Slezská univerzita v Opavě tímto rozhovorem přeje vše nejlepší k vaším 75. narozeninám, ale i naše škola letos slaví významné jubileum v podobě třicátých narozenin. Co byste popřál Slezské k jejím třicátinám?
Když dovolíte, tak vyjdu z našeho institutu (Institut
tvůrčí fotografie – pozn. red.), který je takovou oázou a vlastně malým
ostrůvkem kolosu s názvem Slezská univerzita v Opavě. Je to ostrůvek,
který je něčím výjimečný. A hned Vám povím, čím je výjimečný. Cítím, že na ITF
jsou lidé, kteří zde působí s velkým zaujetím a učí s láskou. Je to
kolektiv, který nezná bolesti jiných kolektivů. Na ITF není žádná řevnivost,
závist nebo konkurence. Tedy nešvary, které ovlivňují naši společnost. Na ITF
jsme kolektiv, který drží pohromadě a troufnu si říct kolektiv, který by mohl
být příkladem pro ostatní. Když se blíží chvíle, kdy se máme potkat, tak se na
sebe navzájem těšíme. Ano, je to pravděpodobně i tím, že se nevídáme denně, ale
ctíme jeden druhého, což považuji za výjimečné. Samozřejmě jsou mezi námi
diskuze. Například teď před chvílí jsme se přeli nad kvalitou práce jednoho
uchazeče a řešili jsme, zda ho přijmeme či nikoliv, ale to je pracovní podnět
k dohadům. Neznám jiné pracoviště, kde by vzájemné vztahy byly nastaveny
tak jako na ITF.
Chápu to tedy správně, že přejete Slezské univerzitě v Opavě více takových pracovišť jako je ITF?
Přesně tak. Šéf vždy určuje směr, kam naše kroky povedou. Za
třicet let se podařilo dostat ITF na evropskou úroveň ve svém oboru. Můžeme se
tak měřit s významnými instituty po celé Evropě, což je něco mimořádného.
Profesor Mgr. Jindřich Štreit, dr.h. c., se narodil 5. září
1946 ve Vsetíně. Jeho život a dílo jsou svým rozsahem a kvalitou zcela
mimořádné, je právem nazýván „legendou dokumentární fotografie“. Ve svém díle
se věnuje především dokumentární fotografii, koncepčně zejména zobrazování
vesnického života, portrétním fotografiím a tématům života menšin. Za svou
práci byl za minulého režimu zatčen, uvězněn a podmínečně odsouzen; přesto ve
vyšetřovací vazbě strávil čtyři měsíce a až do pádu režimu nesměl vystavovat a
publikovat. Znovu – nezlomen – začal být veřejně činný až po sametové revoluci.
Za své celoživotní dílo byl nesčetněkrát oceněn,
k nejvýznamnějším cenám patří medaile Za zásluhy I. Třídy (2006), také
jako první fotograf v ČR a SR obdržel titul Doctor honoris causa udělený
bratislavskou VŠVU (2014) a stal se i prvním laureátem ceny Jantar MSK (2019)
za celoživotní dílo. Jeho díla jsou součástí sbírek předních institucí včetně
Muzea moderního umění v New Yorku, Národní galerie umění ve Washingtonu
nebo Muzea Viktorie a Alberta v Londýně. K bohaté umělecké
činnosti (vydal na 4 desítky fotografických knih a zrealizoval 1450 (!)
samostatných a nesčetně společných výstav) neúnavně předává po celou dobu
existence Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě své
zkušenosti studentům.