Autor: Karin Martínková

Jaké byly začátky Institutu tvůrčí fotografie v Opavě?

Nedávno jsme našli v našem archivu dopis, který jsem už 1. února 1990 poslal přípravnému výboru Slezské univerzity s návrhem na začlenění fotografie do univerzitního programu. Bylo to jenom několik týdnů po sametové revoluci a pár dnů po zvolení Václava Havla prezidentem Československa, ale pořád si na to dobře pamatuji. Na okamžik, kdy mi začátkem ledna 1990 zatelefonoval fotografický nadšenec Vojtěch Bartek. Že prý v Opavě vzniká nová univerzita a zda bych se nechtěl pokusit udělat z Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů její novou katedru. Na první pohled to vypadalo jako úplně bláznivý nápad. Vždyť v té době bylo možné v celém bývalém sovětském bloku vysokoškolsky studovat fotografii jenom na pražské FAMU a na Vysoké škole pro knižní umění a grafiku v Lipsku. Ale rozhodli jsme se, že to zkusíme. Napsal jsem jakýsi zárodek akreditačních materiálů pro bakalářské studium fotografie, v nichž jsem v mnohém zkopíroval studijní programy vytvořené legendárním profesorem Jánem Šmokem pro Katedru fotografie FAMU, kde jsem tehdy učil. Jezdil jsem na různé přípravné výbory nové univerzity a každého tam přesvědčoval, že kombinované studium fotografie je přesně to, co by se v Opavě mělo učit. Získal jsem Šmokovu podporu a také podporu tehdejšího vedoucího Katedry fotografie FAMU Miroslava Vojtěchovského, kteří nebrali potenciální novou fotografickou katedru jako konkurenci, ale jako vítaného partnera. A přesvědčil jsem několik skvělých fotografů, abych je mohl uvést mezi budoucími pedagogy vedle těch, kteří už na Institutu výtvarné fotografie učili.

A ono se to podařilo. Mezi prvními obory, které bylo možné už od podzimu 1990 studovat na nové opavské fakultě, jež byla zpočátku součástí Masarykovy univerzity v Brně (samotná Slezská univerzita vznikla až o rok později), byla i fotografie. Přihlásilo se nám mnoho zájemců o studium, ale zpočátku jsme jim kromě dobrých učitelů a jedné kanceláře nemohli nabídnout téměř nic. Ovšem postupně se nám podařilo vybudovat fotoateliér, odbornou knihovnu, počítačovou učebnu nebo depozitář, jaký by nám mohlo závidět leckteré muzeum. Nejdůležitější však bylo, že na Institutu postupně vznikl skvělý tým pedagogů, který zahrnoval jak výrazné fotografy různých generací a různého tvůrčího zaměření, tak i odborníky na jiné obory, jako jsou sociologie, typografie nebo dějiny umění. A že se jeho členové vzájemně respektovali a mnohdy i přátelili. Bylo potom přirozené, že se taková přátelská a neformální atmosféra přenesla i mezi studenty. Z mnoha lidí, kteří se dříve neznali, se na Institutu stali přátelé na celý život.

ITF prošel za třicet let své existence velkým vývojem. Postupně, nepochybně i díky podpoře od vedení univerzity a fakulty, se stal školou s mezinárodním renomé, kde velká část studentů i několik pedagogů pochází ze zahraničí a kam se každoročně hlásí několikanásobek uchazečů, než může být přijato. Získal akreditaci na doktorské studium, na habilitační řízení a na řízení pro jmenování profesorem. Mezi absolventy Institutu dnes najdeme děkanku umělecké fakulty a řadu pedagogů vysokých i středních škol, držitele prvních cen ze soutěže World Press Photo, laureáty významných cen Oskar Barnack Award a Hasselblad Masters či nominovaného člena legendární agentury Magnum, tvůrce, jejichž díla byla vystavena v Pompidouově centru v Paříži, Muzeu výtvarných umění v Bostonu, Muzeu Ludwigových v Kolíně nad Rýnem, Bundeskunsthalle v Bonnu, v Metropolitním muzeu fotografie v Tokiu a v dalších prestižních institucích, vedoucí fotografických galerií a desítky fotografů, kteří se výborně uplatňují v praxi.

Na Institutu, který je proslulý svou srdečnou, tvůrčí a přátelskou atmosférou, je místnost, ve které se schází pedagogický sbor, nazýváte ji s laskavým humorem Sborovna. Která velká jména české fotografie za těch 30 let touto místností prošla a kdo si v ní vaří kávu dnes?

Někteří pedagogové si v ní vaří kávu už téměř tři desetiletí, kromě mne třeba Jindřich Štreit nebo Jiří Siostrzonek, bez nich si Institut vůbec nedovedu představit. Někteří další, jako Pavel Mára, Václav Podestát, k nám přišli o trochu později. Z několika našich absolventů se stali úspěšní pedagogové, například z Dity Pepe, Tomáše Pospěcha, Karla Poneše či Ondřeje Durczaka. Dnes máme velmi kvalitní pedagogický sbor, v němž jsou z deseti kmenových pedagogů dva profesoři a pět docentů. Ale vzhledem k tomu, že na ITF máme kolem 250 studentů, samozřejmě bychom vše nezvládli jenom s kmenovými pedagogy. Na výuce se proto podílí dalších devět externích pedagogů, mezi nimiž jsou významní představitelé reklamní fotografie Štěpánka Stein a Marian Beneš, grafik Otakar Karlas, dokumentaristé a fotoreportéři Peter Korček, Arkadiusz Gola, Michał Szalast, Jan Brykczyński a Rafał Milach, který se věnuje i konceptuální a intermediální tvorbě. A kávu si v naší nevelké sborovně samozřejmě vaří i sekretářka Ivana Mikolášová, správce ateliéru a digitální učebny David Macháč, správce knihovny a archivu Lukáš Lamla a Miroslav Zeman, který se nám stará o IT. Tři jmenovaní kromě oficiálních funkcí vytvářejí také už legendární tým pro instalování výstav, který precizností a rychlostí práce udivuje i v mnoha předních muzeích a galeriích. Když se ve sborovně sejdeme najednou, musíme si přinášet židle i z jiných místností.   

Další otázky se týkají Vás osobně, člověka, který oprávněně může Institut tvůrčí fotografie považovat za své, velmi úspěšné dítě: sám jste mimo jeho vedoucího také uznávaným fotografem (mimo jiné laureátem titulu Osobnost české fotografie 2005), aktivním propagátorem české fotografie v zahraničí, autorem řady oceněných knih a úspěšných výstav doma i v zahraničí, historikem fotografie, kurátorem a vysokoškolským profesorem – zbývá Vám vůbec čas na vlastní fotografickou tvorbu?

Musí zbývat, i když bych ho chtěl mnohem více. Stále se zabývám fotografiemi ve stylu subjektivního dokumentu, dokončuji dlouholetý časosběrný portrétní projekt, připravuji nové výstavy. Letos na podzim mne čekají výstavy v Lublani, Vídni a Budapešti. Před časem jsem začal zpracovávat své dokumentární fotografie o životě v sedmdesátých a osmdesátých letech v Československu, Polsku, NDR, Rumunsku, Sovětském svazu, Bulharsku a dalších zemích. Většina z nich zůstávala nepublikována ve formě negativů po dlouhá desetiletí. Připravil jsem z nich knihu s názvem Tak mnoho, tak málo. Fotografie z doby, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo, a stejnojmennou výstavu, která byla uvedena na Měsíci fotografie v Bratislavě, festivalu Transphotographiques v Lille, v galerii KUPE v Opavě a v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Měl jsem velkou radost, že výstava měla dobrý ohlas jak od diváků, kteří tu dobu zažili na vlastní kůži, tak od mladých návštěvníků, kteří mají jenom mlhavou představu o životě za komunismu. 

A máte také čas na psaní knih?

Toho je naštěstí více i v době pandemie. Během loňských lockdownů se nám podařilo s Pavlem Scheuflerem napsat rozsáhlou knihu Česká fotografie v datech 1839-2019, která vyšla v nakladatelství Grada. A taky jsem napsal text a podílel se na sestavení nové knihy Jindřicha Štreita Village People, v níž se objevila řada jeho dosud nepublikovaných fotografií z vesnic na Bruntálsku během normalizace. Kniha vyšla v pěti jazycích a doprovází ji putovní výstava, která po premiéře ve Vídni bude od konce září představena v Kolíně nad Rýnem.  A mnoho času jsme s Ondřejem Durczakem, Michałem Szalastem, Lukášem Lamlou, Josefem Mouchou, Václavem Podestátem, Karlem Ponešem a dalšími spolupracovníky věnovali přípravě téměř čtyřsetstránkového katalogu k výstavě 30+. Publikujeme v něm nejenom stovky studentských fotografií, ale také kompletní seznamy všech bakalářských, diplomových a disertačních prací a výběrové seznamy významných skupinových výstav, vydaných knih pedagogů a studentů a největších úspěchů studentů za 30 let existence Institutu.   

 Co pokládáte za svůj zatím největší profesní úspěch?

Samozřejmě bych mohl zmínit výstavy a zastoupení ve sbírkách v různých prestižních našich i zahraničních galeriích či desítky knih, z nichž dvě vydala jedna z nejlepších vysokých škol světa The Massachusetts Institute of Technology v americké Cambridgi. Ale za největší profesní úspěch považuji skutečnost, že Institutu tvůrčí fotografie se tak dobře daří a že se pro tolik lidí stal doslova srdeční záležitostí. To by ale nebylo možné bez skvělých kolegů a studentů.

 Děkuji za rozhovor.

Vladimír Birgus  je fotograf, kurátor, historik fotografie, profesor a vedoucí Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jeho fotografie byly představeny na 65 autorských výstavách a jsou zastoupeny v mnoha sbírkách (např. Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Moravská galerie v Brně, Muzeum umění Olomouc, Slovenská národná galéria v Bratislavě, Muzeum Śląskie v Katovicích, San Francisco Museum of Modern Art, San Francisco, Houston, The Museum of Fine Arts Houston, Tokyo Metropolitan Museum of Photography, Yokohama Museum of Art). Je autorem a spoluautorem 45 knih včetně Tschechoslowakische Fotografie der Gegenwart (Kolín nad Rýnem a Heidelberg 1990), Česká fotografická avantgarda 1918-1948 (Praha a Stuttgart 1999, Cambridge a Londýn 2002), František Drtikol (Praha 2000), Jaroslav Rössler – Czech Avant-Garde Photographer (Cambridge a Londýn 2003), Česká fotografie 20. století (Praha 2010), Dita Pepe (Praha 2012), Na první pohled. Výběr z české fotografie 20. a 21. století (Olomouc 2016) a Česká fotografie v datech 1839-2019 ( Praha 2021). Byl kurátorem a spolukurátorem mnoha výstav v řadě muzeí a galerií např. Moderní krása: Česká fotografická avantgarda 1918-1948 (Barcelona, Paříž, Lausanne, Praha a Mnichov 1998-1999), Česká fotografie 20. století (Praha 2005, Bonn 2009), Intimní svět Josefa Sudka (Paříž a Ottawa, 2016-2017) a Avantgardní fotograf Jaromír Funke (Praha a Paříž, 2017, Frankfurt / M., 2018).