Autor: Jakub Plaskura

Cesta děvčete k modelingu vede přes sny samotné slečny, případně o kariéře modelky snila maminka, nevyšlo to a teď si to kompenzuje přes dítě, nebo jde tak trochu o náhodu. Jak je to v tvém případě?

Správná možnost je v podstatě ta poslední, protože modeling nikdy nebyl můj sen. Odmalička jsem hrála basket a vyrůstala jsem spíše v klučičím prostředí. Móda šla mimo mě a nijak jsem se o ni nezajímala. Vše se změnilo v mých patnácti letech. Studovala jsem gympl a se svou třídou vyjela na poznávací výlet do Prahy. Při procházce městem si mě všiml agent jedné modelingové agentury. Zaujala jsem ho svou výškou a vzhledem, tak se mě zeptal, zda jsem někdy uvažovala o modelingu, dal mi vizitku, ať se ozvu. Dumala jsem nad tím, doma jsem vše rozebírala s rodiči, protože se mi mohly otevřít dveře do úplně nového světa. Rodiče mě v tom podpořili a řekli mi, ať to zkusím. Pár měsíců nato jsem podepsala s onou agenturou smlouvu. Netrvalo dlouho a zavolali mi, že za pár dnů odlétám na tři měsíce do Singapuru. A tak to všechno začalo.

V 16 letech na tři měsíce do Singapuru, tak co jsi dělala se školou?

Řešilo se to individuálním plánem. Ty tři dny přípravy na odlet mi zhruba stačily, abych se domluvila se všemi učiteli, aby mi posílali úkoly. Každý den jsem se trošku učila i v Singapuru, bylo to takové samostudium.

Dlouho jsi byla tváří návrhářky Blanky Matragi. Jak ses k tomu dostala?

Pro Blanku Matragi jsem byla hlavní tváří jejích kolekcí asi dva roky. Zpočátku nechtěla, to mi tehdy bylo nějakých patnáct či šestnáct a přišlo jí, že jsem ještě moc mladá. Dávala přednost o něco zkušenějším holkám, které už v modelingu pár let strávily. Jedna fotografka ji přemluvila, aby to se mnou zkusila. Blanka byla nadšená. Od té doby si mě na focení brávala pravidelně. Momentálně žije se svým manželem v Libanonu a jsme stále v kontaktu. Občas si napíšeme.

Najednou se před holkou z Krnova otevíral svět. Jak jsi vše zvládala?

Těžkostí bylo spoustu v tom smyslu, že jsem se v tak mladém věku musela ve světě postarat sama o sebe. Najednou jsem měla podepisovat smlouvy, orientovat se ve velkých městech, komunikovat s klienty. Mnohdy hledat ubytování, vařit si, prát, stíhat povinnosti do školy a mnoho dalšího bez cizí pomoci. Všechno je jen na mně. Já vím, pro někoho to zní jako banalita, ale v šestnácti na to ještě holka nemusí být připravená.

A jak velký kulturní skok to byl?

Ze začátku to byl velký šok. Součástí modelingu je vlastně i adaptace na nové prostředí. Zorientovat se třeba v městské hromadné dopravě v Paříži nebo v Miláně bez znalosti jazyka nebylo zprvu snadné. Všichni navíc neumí anglicky, takže se člověk tak nějak musí naučit v dané metropoli žít. Teď už to jako problém vůbec nevnímám.

Když si jako laik představím svět modelingu, vidím spoustu krásných holek a mnohé z nich jdou přes mrtvoly. Je konkurence tvrdá?

Je to tak. Znám holky, které jsou třeba z nějaké chudé rodiny v Rusku. Slečna pochází z mnoha dětí a její štěstí je v tom, že je krásná a byla vybrána právě pro modeling, takže tato děvčata se většinou derou ke všem zakázkám a jsou schopné fotit nebo natáčet třeba 14 hodin v kuse. Potkala jsem jednu takovou slečnu, která byla naštěstí v pohodě, jsme vlastně kamarádky dodneška a ta šetřila, kde se dalo, jedla třeba instantní polévky, aby mohla co nejvíce peněz posílat domů, tak jsem jí sem tam kupovala nějaké jídlo. Ta fakt dřela. 

Myslel jsem to spíše i tak, jestli je to tuhý boj o zakázku. Máš ostré lokty?

Ostré lokty asi svým způsobem mám, ale snažím se, aby vše bylo v rámci fair play. Pracuje se především v ženském kolektivu, takže závist je určitě na denním pořádku, ale dá se to v pohodě zvládnout. 

Mluvili jsme už o Singapuru, Miláně, Paříži. Kam tě ještě modeling zavál?

Dva měsíce jsem byla v Aténách, jedno léto jsem trávila v Tel Avivu, dlouho jsem díky modelingu žila v Turecku, které jsem celé procestovala, a pravidelně jezdím do Německa, Rakouska, teď jsou v kurzu několikadenní cesty právě do Milána. Pracovala jsem v Kuvajtu, na Bali. Je toho zkrátka hodně.

Kromě modelingu studuješ Slezskou univerzitu. Existují nějaké zažité stereotypy o inteligenci modelek. Jsi jako modelka vysokoškolačka výjimkou?

Upřímně řečeno asi jsem taková bílá vrána. Často se opravdu nesetkávám s nějakou holčinou, která by taky studovala vysokou. Maximálně jde o nějaké online kurzy. Vlastně se ani nedivím. Ono je to skutečně časově náročné. A některé ani studovat nechtějí, protože je modeling už tak dobře živí, že je studium nezajímá. Osobně to beru tak, že se chci vzdělávat a mít známosti i v jiné sféře. Docela na mě hledí s otevřenou pusou, když máme celodenní focení, je pauza na oběd a já jako jediná zapínám notebook a připojuji se na online hodinu.

Proč sis vlastně vybrala ke studiu na VŠ právě Slezskou univerzitu?

Rozhodovala jsem se mezi mnoha školami, ale Slezská mě asi nejvíce oslovila právě svým nově otevřeným oborem Angličtina pro odbornou praxi. Jak sám název napovídá, je tam hodně prakticky založených předmětů a mým snem někdy do budoucna je pohybovat se na poli managementu. K tomu je angličtina celkem podstatná. Navíc mi angličtina pochopitelně usnadňuje práci v modelingu. Důležitý faktor taky bylo to, že je to blízko domovu, jelikož pocházím z Krnova. Kamarádka mi říkala, že na Slezské je spousta mimoškolních aktivit. Zmínila se taky o rodinné atmosféře, která tady panuje, což teď můžu fakt potvrdit.

Potkáváš se na svých zakázkách i s modelkami z České republiky?

Strašně málo. Přitom Češky a Slovenky skutečně jsou jedny z nejkrásnějších žen na světě. Převažují děvčata z Ruska a Ukrajiny a pak taky ze severských zemí.

Účastnila ses nějaké soutěže krásy?

Ne! Nikdy to ani nebyl můj sen.

Vím, že se to nedá zobecnit, ale jak vypadá takový typický pracovní den modelky?

Záleží, jestli se fotí v ateliéru, nebo někde venku.

Dobře, tak si představme pracovní den venku...

Dobře, tak záleží pochopitelně na počasí, které často dělá neplechu. Vstává se tedy hodně brzy, třeba už kolem čtvrté ráno. Začíná se make-upem, česáním, dělají se nehty. Doslova ti nahodí obličej. To klidně může zabrat i dvě hodiny. Pak je nějaká menší snídaně. Poté se jede do dané lokace, třeba se jede mimo civilizaci někam do pouště. U toho focení je velký tým lidí. Představ si, že fotograf tam může mít i 30 pomocníků kolem sebe, různé asistenty apod. Dá se říci, že čím větší budget, tím více lidí kolem focení pobíhá - od holky na nehty až po zvukaře nebo lidi, co se starají o catering. Fotí se třeba 12 hodin denně, pak je kolikrát i společná večeře, takže fakt končíš třeba v deset večer a další den je celý kolotoč nanovo, takže se zase vrátím k tomu studiu. Při práci modelky je studium VŠ kolikrát skoro neřešitelné. 

Jak to popisuješ, připomíná mi to jednu velkou bublinu. Je tohle tvůj svět, nebo se lidsky musíš trochu přemáhat?

Je to takový povrchní svět, to je pravda. Právě proto jsem si vybrala studium na VŠ, právě proto pracuji i nadále v kavárně za pár korun na hodinu, protože chci být mezi “normálními” lidmi. Vnímám to tak, že mě to dostává do takové životní rovnováhy. Asi se ale nemusím extra přemáhat, abych třeba na tom focení vydržela. Prostě jsem si zvykla a naučila jsem se v tom chodit.

Jaká negativa práce modelky přináší?

Každá práce má svá pro a proti. V první řadě je to určitě fakt, že nejsem tolik s rodinou a kamarády, jak bych si představovala. Přicházím tak o spoustu zážitků. A pak jsem se taky musela naučit být psychicky odolná, protože v podstatě od útlého věku mi někdo pořád říká, že nejsem dost dokonalá, že nemám dost dlouhé vlasy, že bych měla být ještě hubenější. Nikdy modelka není v očích fotografů a návrhářů perfektní. Pro dospívající holku to není vždycky úplně dobré.

A ještě otázka trochu na odlehčení. Jak se stravuješ? Spousta lidí si totiž myslí, že modelky skoro nejí...

Hodně záleží na spalování. Setkala jsem se s holkou, která jedla jedno jablko denně, aby nepřibírala, ale pak jsou slečny, které to neřeší, chipsy zapíjejí colou a jsou v pohodě. Já bohužel patřím do té kategorie holek, které se musejí hlídat. Snažím se jíst zdravě. Vyhýbám se sladkostem a alkoholu, protože pro nás je důležitá nejen postava, ale taky pleť. Pak s tím souvisí i dostatek spánku, minimum stresu, ale na tom asi není nic zajímavého. Nedělám prostě nic zásadně jinak než ostatní.    

Annu Steiningerovou mohli diváci vidět v jedné z rolí loňského vánočního klipu Slezské univerzity, a to ve scéně v knihovně. Video můžete zhlédnout ZDE.