• 0

Rozhovor s pedagogem a válečným veteránem Ivanem Princem

  • Radim Šlezingr
  • 05.05.2021
Ochránci hranic. Tak vnímá vojáky většina lidí v Česku, aniž by si uvědomovali, o jak komplexní profesi jde. Vojáci přitom u nás napomáhají při různých krizových situacích nebo jsou vysláni do zahraničí, kde probíhá ozbrojený konflikt. Jedním z nich je také Ing. Ivan Princ, který se rozhodl své téměř pětadvacetileté životní zkušenosti vojáka předat dál. Měl možnost vyučovat na několika vysokých školách včetně Slezské univerzity, kde vyučuje studenty oboru Matematické metody v krizovém řízení na Matematickém ústavu. Jak se dostal k práci vojáka a co ho motivuje k neustálé činnosti, to vše prozradil v našem rozhovoru.

Autor: Ružena Hradská studentská redakce Slezské univerzity

Spojil jste velkou část života s armádou. Byla to vaše touha už od dětství?

Každý malý kluk si v dětství hrál nejen na četníky, zloděje, kovboje a indiány, ale také na vojáky. No a vidíte, mně to zůstalo až do dospělosti. Ne, vážně. O vojenství jsem se zajímal, ale definitivně jsem se rozhodl, až když na chemickou průmyslovku, kde jsem studoval, přišli vojenští náboráři. Tak jsem se přihlásil na Vysokou vojenskou školu do Vyškova, kde se učil i obor vojenská chemie.

Co všechno musí uchazeč zvládnout, aby se stal vojákem?

Musí mít dobrý zdravotní stav a být fyzicky zdatný. Uchazeč projde také psychologickými testy, které ukážou, zda je dostatečně psychicky odolný. Především se ale dbá na bezúhonnost a také na rasovou, etnickou, náboženskou a politickou toleranci. V armádě se extremismus netrpí v žádné podobě.

I vojáci mají různé specializace. Co bylo tou vaší?

Já se specializoval na vojenskou chemii v kontextu ochrany před účinky po použití / zneužití zbraní hromadného ničení a po radiačních a chemických haváriích, na ochranu vojsk, chemické zabezpečení a chemické materiálně-technické zabezpečení včetně ochrany obyvatelstva v zájmových oblastech (územích, prostorech).

Zničená irácká kolona bojové techniky (Kuvajt 1991). (Zdroj: Ivan Princ)
Před osvobozeným velvyslanectvím ČSFR v Kuvajtu (Kuvajt 1991). (Zdroj: Ivan Princ)

Zúčastnil jste se i zahraničních misí? Kde to bylo a jak se tamější svět lišil od toho, na který jste byl zvyklý?

Ano, byl jsem na dvou zahraničních misích, které se lišily nejen místem nasazení, ale i povahou mise. První byla bojová mise „Desert Storm“ a „Desert Shield“ v oblasti Perského zálivu při osvobozování Kuvajtu od okupačních sil Iráku v letech 1990–1991. Jednalo se zde o skutečnou válku, kde jsme my, chemici, zjistili i použití chemických zbraní typu sarin a yperit. Naše jednotky 1. Československého protichemického praporu byly začleněny přímo do bojových sestav saudskoarabských brigád, se kterými se pohybovaly po bojišti při osvobozování Kuvajtu. Mé vzpomínky z této mise si čtenáři mohou přečíst v časopise Obrana a strategie. Druhou byla vojenská bezpečnostní mise ISAF-2 (International Safety Army Force) v Afghánistánu v letech 2002–2003. V této misi jsem byl ve funkci chemického náčelníka 11. polní nemocnice Armády ČR, jejímž úkolem bylo poskytovat zdravotnické zabezpečení jak vojákům mezinárodních koaličních sil, tak i civilnímu obyvatelstvu. Když tyto mise porovnám a pominu teplotní rozdíly, hlavním rozdílem je to, proti komu stojíte. V prvním případě to byly jednotky irácké armády a v druhém teroristé, mudžahedíni z Al-Káidy, Tálibánu a jiných teroristických organizací.

Je válka skutečně taková, jak ji můžeme vidět prostřednictvím mnoha hollywoodských trháků? Předpokládám, že je to vše kapku jiné...

(smích) Tyto filmy typu „Rambo“, a nemusí jít jen o Hollywood, nechám raději bez komentáře, čtenáři mají svůj vlastní názor na tento žánr. Avšak na dokumentární film nebo kvalitní film z oblasti faktu (literatura faktu) se rád podívám.

Mnoho vojáků se vrátí domů a už nejsou schopni se zapojit do běžného života. Zanechal čas strávený na bojišti následky i na vás?

Nic jsem zatím nezpozoroval (zaklepání na dřevo). Jsem asi hodně psychicky odolný jedinec. Bude to tím, že jsem se často stavoval za svou matkou do práce na psychiatrické oddělení ve Fakultní nemocnici v Martině, kde dělala 27 let zdravotní sestru. Kromě toho jsme měli doma hodně knih s touto tematikou. Dokonce mám dva kurzy pro vedení psychologických operací za války, které jsem absolvoval u americké armády.


Na zdravotním distriktu v afghánské horské vesnici (Afghánistán 2002). (Zdroj: Ivan Princ )
Z radiačního průzkumu Vojenského závodu zničeného municí s ochuzeného uranu (Afghánistán 2002). (Zdroj: Ivan Princ)

Místo zaslouženého odpočinku po práci v armádě jste se rozhodl vyučovat na několika vysokých školách. Co vás motivuje k práci se studenty?

Radost z práce s mladými lidmi a možnost předávání mých životních a odborných znalostí dál. A hlavně když vidím, že tyto zkušenosti pomáhají jak k záchraně životů běžných obyvatel a příslušníků Integrovaného záchranného systému (IZS), tak i při řešení mimořádných událostí a krizových situací. Ne nadarmo se říká: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“

Jak se vaše cesta propletla se Slezskou univerzitou?

Na Slezské univerzitě vyučuji v rámci velice úzké vzájemné spolupráce mezi univerzitami, zejména mezi Ústavem ochrany obyvatelstva Fakulty logistiky a krizového řízení Univerzity Tomáše Bati s pobočkou v Uherském Hradišti a Matematickým ústavem tady v Opavě. Velkou zásluhu na této spolupráci má paní Ing. Katarína Petrlová, Ph.D., z Matematického ústavu.

Na Slezské univerzitě vyučujete Ochranu obyvatelstva při chemických a radiačních haváriích. Používáte při výuce příklady z války? Jak na to reagují studenti?

Pro pochopení látky není nic lepšího než vysvětlení na názorném příkladu, zejména na vlastní, konkrétní a prožité situaci. S odstupem času můžete objektivně zhodnotit celý postup řešení a varovat studenty před případnými omyly. Studenti si těchto příkladů velmi cení, protože to nejsou jen vymyšlené modely, ale situace ze skutečného života, které se mohou kdykoli zopakovat.
 

Někteří lidé zastávají názor, že dva roky vojenské služby by dnešní generaci prospěly. Co myslíte vy? Poslal byste mladé na „převýchovu”?

Ano, aspoň na jeden rok, a to ze dvou dobrých důvodů. Zaprvé proto, že při odvádění do vojenské služby můžeme zjistit skutečný zdravotní stav mladé populace v celorepublikovém měřítku. Zadruhé proto, že se mladí naučí vlastenectví, sebekázni, sebeúctě, odpovědnosti, subordinaci, dochvilnosti, práci v týmu a v neposlední řadě i seberozhodování při operativním řešení nastalých životních situací.

Po dekontaminaci osob a techniky s vozidlem ARS 12 M (Afghánisán 2002). (Zdroj: Ivan Princ)
Zapálené ropné vrty v Kuvajtu (Kuvajt 1991). (Zdroj: Ivan Princ)