Dlouhodobě je v naší společnosti zažito tvrzení, že daňové příjmy ze spotřeby alkoholických nápojů patří k velmi důležitým příjmovým pilířům státního rozpočtu. Je tomu však skutečně takto?  Podíváme-li se na předběžné údaje o plnění státního rozpočtu za rok 2020, potom celkové příjmy činily 1475,5 mld. Kč. Příjmy, které stát má a souvisí s produkcí a spotřebou alkoholických nápojů, jsou v zásadě dvojího druhu. Prvním jsou daně, které souvisí přímo se spotřebou těchto nápojů, a to daň spotřební a daň z přidané hodnoty. Zde se tyto příjmy dají odhadovat na cca 45 mld. Kč. Druhým typem příjmů jsou daně z příjmů, které odvádějí firmy vyrábějící alkohol a alkoholické nápoje, maloobchodníci, kteří alkohol prodávají, restaurační a pohostinská zařízení. Nelze ani opomenout výnos z daní, které odvádějí ze svých mezd zaměstnanci těchto firem. Uvedené daňové příjmy je poměrně složité odhadovat, neboť v dostupných statistických údajích tato data nejsou běžně uváděna. Pokud se o tento odhad pokusíme, například s využitím dat o podílu těchto odvětví na tvorbě hrubého domácího produktu, potom lze dospět k dalším daňovým příjmům ve výši cca 5 mld. Kč. V součtu tak lze odhadovat, že roční rozpočtové příjmy, které mají souvislost s výrobou a spotřebou alkoholu, dosahují výše zhruba 50 mld. korun.  To je v procentuálním vyjádření téměř 4 %, a to není rozhodně zanedbatelné procento. Navíc je zde zapotřebí také uvažovat s dalšími příjmy do systému sociálního a zdravotního pojištění, které firmy a zaměstnanci z těchto sektorů odvádějí.

Pracovní místa nejsou v souvislosti s alkoholovým byznysem navázána pouze na producenty alkoholických nápojů, ale také do značné míry na jejich konečné prodejce, ať už se jedná o pohostinství, restaurace, obchody apod. V tomto širším pojetí lze odhadovat, že v menší či větší míře může být s alkoholem „spojeno“ v naší ekonomice až 100 tisíc pracovních míst, což je okolo 2 % celkového počtu pracovních míst v české ekonomice. Z uvedeného je zřejmé, že ani v tomto směru nelze význam „alkoholového průmyslu“ v české ekonomice marginalizovat.

Ještě hůř než rozpočtové příjmy z produkce a prodeje alkoholu se odhadují náklady, které společnost vynakládá na odstraňování negativních dopadů, které v souvislosti se spotřebou alkoholu bezpochyby jsou. Mezi ty nejzávažnější patří léčba závislostí na alkoholu a nemocí, které souvisí s nadměrnou konzumací alkoholu. Nelze pominout však i nepříznivé dopady do rodinného života, výchovy dětí. Alkohol také negativně ovlivňuje i trestnou činnost, dopravní nehodovost a v neposlední řadě i sníženou produktivitu práce. Různé studie naznačují, že problém alkoholu se v České republice dotýká až 1,5 milionu lidí, a to není rozhodně zanedbatelné číslo. Stejné studie potom odhadují celkové společenské náklady související s řešením výše uvedených problémů až na částku okolo 60 - 80 miliard korun ročně.

Z výše uvedeného hlediska je zřejmé, že celá řada celospolečenských nákladů i příjmů v souvislosti se spotřebou alkoholických nápojů je jen složitě exaktně vymezitelná, natož vyčíslitelná. Celá řada faktorů, které zde sehrávají při jejich kalkulaci roli, je i sporná z hlediska etiky. Jako příklad lze uvést například úspory penzijního systému způsobené tím, že lidé, kteří nadměrně užívají alkoholické nápoje, zpravidla dožívají nižšího věku a tímto čerpají kratší dobu z toho systému peníze na své starobní důchody. Obdobných tak trochu kontroverzních faktorů bychom zcela určitě našli více. Je třeba také říci, že ne všechny dříve uvedené náklady nese pouze stát jako instituce a jsou financovány z jeho rozpočtu. Proto se na první pohled dá říci, že z pohledu hospodaření státu je rozvoj „alkoholového průmyslu“ výhodnou záležitostí. Z pohledu společnosti je situace zcela určitě odlišná a negativní dopady, ať už finanční či nefinanční, výrazně převažují.

Osobně si nemyslím, že je někdo schopen tuto „rozumnou míru“ definovat. A to i díky už zmíněné nemožnosti přesně vymezit náklady či příjmy související s aktivitou alko-sektoru. Stát má nástroje, jak množství spotřebovaného alkoholu regulovat. Krajní možností je zakázat produkci a prodej alkoholických nápojů. To je samozřejmě v naší společnosti s určitou tradicí v konzumaci například piva či vína opatření nepředstavitelné. Další možností, jak dokládají zkušenosti mnohých zemí, je vhodné nastavení výše spotřebních daní a DPH. I zvyšování těchto daní je zapotřebí pečlivě vážit, protože jejich neúměrný nárůst zcela jistě povede k nárůstu nelegální výroby alkoholu, a to se všemi riziky, které černý trh s alkoholem přináší, včetně dopadů na zdraví a životy jeho uživatelů. S tímto má koneckonců Česká republika již také své zkušenosti. Nejlepší cestou z hlediska společnosti se tak jeví omezování reklamy alkoholických nápojů a osvěta především mezi dětmi a mladými lidmi, aby tito byli obeznámeni se všemi riziky nadměrné konzumace alkoholu.

Uvedené srovnání není pro Českou republiku rozhodně lichotivé. Česká republika dlouhodobě patří mezi země Evropské unie i OECD s vysokou spotřebou alkoholu. Každý Čech v průměru spotřebuje 173 litrů alkoholických nápojů. V tomto množství jsou započteny lihoviny, pivo a víno. Toto množství při přepočtu na čistý alkohol podle údajů OECD představuje 11,7 litru na osobu a rok. Ze zemí EU vykazuje větší spotřebu pouze Litva, a to 13,2 litru na osobu a rok. Naopak nejméně je to v Řecku (6,5 l/os/rok). V sousedních státech jako je Polsko, Slovensko, Rakousko či Německo se potom množství spotřebovaného alkoholu pohybuje v intervalu mezi 10 a 11 litry na osobu a rok. S výjimkou Slovenska je v těchto státech uplatňována vyšší spotřební daň a často i daň z přidané hodnoty. Obecně lze říci, že s rostoucím zdaněním alkoholu, klesá jeho spotřeba. To je především zřejmé u severských zemí.