Absolventka naší fakulty sbírá s Lékaři bez hranic zkušenosti ve světě i v čase pandemie

  • Viktorie Kovářová
  • 01.03.2021
Alžběta Truparová na Fakultě veřejných politik v Opavě absolvovala studijní program Veřejná správa a sociální politika. Studium v mnohém podpořilo její potřebu být aktivním členem společnosti a angažovat se ve veřejných záležitostech. Po absolutoriu si vyzkoušela více pracovních pozic, většinu z nich v zahraničí. Dnes využívá svého vzdělání pro práci v organizaci Lékaři bez hranic. Řídí tým spolupracovníků, v rámci kterého zajišťují zahraniční mise po stránce finanční, v otázce lidských zdrojů či administrativy. V říjnu 2019 se Alžběta vydala na misi do Súdánu a následně také do Mexika. V rozhovoru se dočtete nejen o tom, co taková práce obnáší, jaký je život v těchto zemích a zda se jedná o nebezpečné povolání, ale také to, jak vypadal na misích uplynulý rok pandemické krize.
Súdán lze považovat za stát, o němž se toho v České republice zrovna mnoho neví. Jaká je to podle vás země a co jsou její specifika?  

V Súdánu jsem byla 9 měsíců, byla to zatím moje nejdelší mise a zároveň mise, kterou jsem si asi nejvíc užila. Ze Súdánu se stala moje srdcová záležitost. O této zemi se v České republice opravdu moc neví a nemluví. Je to obrovská země v severovýchodní Africe a než došlo v roce 2011 k osamostatnění Jižního Súdánu, byl to největší africký stát (nyní je 3. největší). Zároveň je to jedna z nejchudších zemí světa, jejich ekonomický status je doslova tragický. Co se možná o Súdánu ale ví, je, že tam od roku 2003 probíhala v souvislosti s konfliktem v Dárfúru obrovská humanitární krize. Historicky asi jedna z největších, co vůbec kdy proběhla. Došlo tam k přemísťování miliónů lidí. Z toho důvodu přišli do země i Lékaři bez hranic a od té doby tam s menšími přestávkami působíme pořád.
Súdán má za sebou 30 let totalitního režimu prezidenta a diktátora Umara Al-Bašíra, o kterém se mluvilo i v ČR a který byl svržen v dubnu 2019. Od té doby je země sice na složité cestě k demokracii a liberalizaci, ale moc se jim to zatím nedaří. Demokratická vláda stále není ustanovena a vládne civilně-vojenská rada až do voleb plánovaných na rok 2022. Ekonomicky jsou na tom velmi špatně, je tam obrovská nezaměstnanost, obrovská inflace a korupce. V prosinci 2020 byl Súdán po 20 letech vyjmut ze seznamu zemí podporujících terorismus (být na seznamu de facto znamenalo, že země nemohla obchodovat se západem a netekly do ní investiční peníze), a to dalo místní ekonomice naději na růst. 

Jak byly v Súdánu aktivity Lékařů bez hranic vnímány?

Lékaři bez hranic byli v Súdánu vždy dobře přijati, což je dáno i tím, že jsme tam byli hned na začátku dárfúrské krize jako jedna z prvních humanitárních organizací. Od té doby v Súdánu působíme víceméně stále. A jelikož reagujeme velmi rychle na jakoukoli krizi nebo problém, co nastane, tak nás tam znají a chtějí a vycházejí nám celkem vstříc. A už si třeba o pomoc i sami řeknou. Za sebe můžu říct, že jsem byla vždy úžasně přijata, s obrovskou podporou lokálních zaměstnanců i při spolupráci s oficiálními institucemi, se kterými jsem každodenně něco řešila (např. úřad práce atd.). V rámci svých možností mi vycházeli vstříc a spolupracovalo se mi s nimi moc dobře.  

Hrozilo vám během mise někdy nebezpečí? Máte nějaké dramatické zážitky a zkušenosti?  

Pro Lékaře bez hranic je bezpečnost naprostá priorita. Opakuji to pořád dokola i svým rodičům a rodině, že my jsme bezpečností úplně posedlí a ochrana zaměstnanců je bod č. 1. Až potom je všechno ostatní. Takže jsem nikdy nebyla v situaci, kdy bych měla byť jen pocit, že mi nějaké nebezpečí hrozí. Děláme v tomhle opravdu dobrou práci a než někam jedeme, tak prostě víme, kam jedeme, jaké tam jsou podmínky, jaká je aktuální situace. Chrání nás i to, že jsme absolutně beze zbraní – nemáme zbraně a nedovolujeme nikomu se zbraní přístup do našich areálů. A logicky nás chrání i fakt, že pomáháme místním lidem a žijeme v té komunitě. Byli by sami proti sobě, kdyby nám nějak ubližovali. V tom momentě bychom odešli a už by tam nebyl nikdo, kdo by jim poskytoval tak kvalitní lékařskou péči, ještě k tomu zdarma.

Co vás na této misi a zemi nejvíce zaujalo? Zažila jste při svém působení něco opravdu překvapivého?

V Súdánu je překvapivé úplně všechno! Než jsem jela poprvé do Afriky, tak mi kolegové říkali: „Počkej na Afriku, to je úplně něco jiného“, a já přemítala, v čem to může být tak jiné. A je to opravdu jiný svět, je to něco jiného než Asie, Latinská Amerika a samozřejmě něco úplně jiného než USA nebo Evropa. Člověk má úplně jiný pocit z toho, jak to tam funguje, z lidí a mezilidských vztahů, z kultury i přírody samozřejmě. A mě to všechno fascinovalo. Navíc v Súdánu žije neuvěřitelná směska lidí, snad 500 různých kmenů je tam namícháno. Barva kůže místních obyvatel je od bílé až po tu nejčernější černou. Míchá se tam africká kultura s arabskou i náboženství, je to fascinující mix, který mě nikdy nepřestal překvapovat.

Mexiko, kde jste také působila na podzim 2020, přeci jen není úplně rozvojová země. Co bylo úkolem vaší organizace tam?

Lékaři bez hranic nepracují jenom v rozvojových zemích, i když je to určitě gró toho, co děláme. Působíme v zemích, kde jsou ozbrojené konflikty, kde nefunguje nebo kolabuje zdravotní péče. V zemích, kde bojujeme s epidemiemi, kterými prochází nějaké migrační vlny a dané státy si s tím neumějí poradit. Děláme ale i spoustu jiných věcí: věnujeme se výzkumu opomíjených nemocí, zajišťujeme klinické studie, věnujeme se psychologické podpoře apod. Důležitou součástí naší práce je i podpora státních institucí, naše know-how, které jsme si za těch téměř 50 let existence vybudovali. Poskytujeme státům a státním institucím informace, jak v krizových situacích reagovat.
V Mexiku působí Lékaři bez hranic poměrně dlouho, už zhruba od 80. let. A i když nejde o typicky rozvojovou zemi, má spoustu problémů. Státní zdravotní systém si s některými z nich neumí poradit, jsou oblasti, kam nedosáhne. Tam, kde jsem byla já, se naše projekty věnují migrantům. Mexikem prochází obrovské skupiny migrantů ze střední Ameriky – Salvadoru, Hondurasu, Guatemaly. Občas se tato problematika objeví i v ČR ve zprávách. Jsou to statisíce lidí a mexický zdravotní systém si s nimi neví rady. Naše projekty se proto věnují poskytování zdravotní péče a psychologické podpory migrantům a věnujeme se i obětem násilí. Regiony, kde působíme, jsou dost často ovládané drogovými kartely, takže je tam opravdu hodně násilí, sexuálního i jiného. Navíc psychologická pomoc obětem ani není nedílnou součástí mexického zdravotního systému, takže ji doplňujeme.
Pro dokreslení faktu, že opravdu nepůsobíme pouze v rozvojových zemích, uvedu, že teď máme poprvé za celou téměř padesátiletou historii Lékařů bez hranic otevřený projekt i v České republice! Aktivity tohoto projektu spočívají v tom, že týmy složené z logistika a zdravotní sestry objíždějí pobytová zařízení sociální péče a kontrolují, zda jsou dobře nastavené a respektované hygienické standardy ohledně koronaviru. COVID-19 vlastně změnil všechno, začali jsme působit i v Evropě. Když v Itálii, Španělsku, Francii, Švýcarsku (jedné z nejbohatších zemí světa) kolaboval státní zdravotní systém, nabídli jsme tam pomoc.

Takže konkrétně v Mexiku jste se podílela na řešení koronavirové krize?

V Mexiku měli Lékaři bez hranic několik covidových projektů, které jsem tam jela pomoci uzavřít, protože ta největší vlna epidemie už opadla a státní nemocnice zvládaly příjem pacientů a péči o ně. Covidové projekty ve městech Reinosa a Matamaros jsme uzavřely v září 2020, nadále v Mexiku pokračují ty aktivity, kterým jsme se věnovali už před epidemií. Tedy zdravotnická a psychologická pomoc migrantům a obětem násilí.  

Jak ovlivnila práci Lékařů bez hranic aktuální koronavirová pandemie obecně?  

Práci Lékařů bez hranic jak v Súdánu, tak v Mexiku, tak vůbec ve všech zemích, kde jsme působili a působíme, ovlivnila koronavirová pandemie obrovským, neuvěřitelným způsobem.  
Zaprvé to ovlivnilo všechny naše stávající projekty, protože v každém se musela implementovat opatření proti COVID-19. Museli jsme zavést spoustu opatření, co se týče hygieny a prevence. Některé stávající projekty se přeorientovaly přímo na covidové, kdy jsme poskytovali péči pacientům s COVID-19. Ten dopad na naši činnost byl neuvěřitelný. Změnilo se úplně všechno ohledně fungování, nastavení preventivních opatření, mělo to také obrovský vliv na naše zaměstnance, protože mnoho z nich spadalo do skupiny více ohrožených. Takže nastala obrovská potřeba nových lidských zdrojů do projektů, se kterou jsme se museli poprat. 
Dalším problémem bylo, že expati (zahraniční zaměstnanci), jako jsem třeba já, byli zaseklí v zemi, kde byli v rámci nějakého projektu, nemohli odjet domů a museli prodlužovat mise i přes pracovní vyčerpání. Nebo byli naopak zaseklí doma a neuměli se dostat do nových projektů, kde měli začít působit. Jejich nepřítomnost byla hodně citelná. A potíže se netýkaly jen přepravy lidí, problematická byla i přeprava zdravotnického materiálu. Najednou byla spousta restrikcí ohledně toho, co se vlastně dá převážet, dovážet, vyvážet, navíc některé věci ze dne na den nebylo možné ani získat – roušky v březnu a dubnu, to byl úplný blázinec.
Takže ano, COVID ovlivnil úplně všechny aspekty naší činnosti – jak lidské zdroje či lékařské odvětví, tak logistiku. A samozřejmě to ještě stále není konec, preventivní nařízení zůstávají v platnosti, přejezdy ze země do země znamenají stále karanténu atd.

Jaká vůbec byla situace s nemocí COVID-19 v Súdánu? Jak se s pandemií vypořádali v rozvojové zemi? 

Hodně se mluvilo o tom, že až COVID přijde do Afriky, bude to konec světa, úplná apokalypsa. A co vím, tak se tak nestalo. Všichni jsou z toho ještě lehce překvapení, přece jen zdravotní systém většiny afrických zemí není na takové úrovni, aby ten nápor nemocných zvládl. Takže se čekal absolutní kolaps, obrovské množství nakažených a neuvěřitelná mortalita lidí. Neodehrálo se to, ne tedy v tom měřítku, v jakém se očekávalo, což je samozřejmě dobře. Možným vysvětlením může být fakt, že se netestovalo tolik jako ve vyspělých zemích, nebyl k dispozici ani dostatek testů. Ale když jsme v Súdánu byli a sledovali počty nakažených a úmrtnost, tak to nebylo tak masivní, jak se čekalo.
V našem projektu jsme samozřejmě zavedli spoustu opatření a nevím o tom, že by onemocněl někdo z našeho týmu – ať už mluvíme o místních, nebo zahraničních zaměstnancích. Měli jsme jen několik zkušeností, kdy lékařský personál byl v kontaktu s potvrzeným případem, takže zaměstnanec musel do izolace. Ale nejsem si vědoma toho, že by někdo ze zaměstnanců skutečně onemocněl.

Byla situace při zvládání koronavirové krize podobná nebo srovnatelná i v Mexiku?

V Mexiku naproti tomu to bylo hodně zlé. Osobně jsem tam v té době, kdy byla situace nejhorší (květen až srpen 2020) a kdy se o Mexiku ve zprávách hovořilo jako o jedné z nejvíce postižených zemí, sice nebyla, takže nemůžu hovořit z vlastní zkušenosti. Ale co jsem slyšela od kolegů, když jsem tam na podzim přijela, tak to bylo opravdu šílené. Nějak to zvládli. Lékaři bez hranic tam měli nějakých 300 zaměstnanců, a co vím, tak onemocnělo jen několik jednotek lidí. Také bylo pár desítek případů, kdy museli zaměstnanci do izolace, jelikož byli vystaveni kontaktu s infikovaným materiálem nebo pozitivním pacientem. Ale ty naše statistiky nebyly tak strašné, jako byly jinde, což ukazuje, že skutečně v našich projektech přikládáme hygieně a prevenci zásadní význam.  

Říkala jste, že po skončení mexické mise jste v zemi zůstala a užila si tam dovolenou a cestování. V tom Vás COVID neomezil?  

Určitě ne tolik. Chlubila jsem se rodině a přátelům doma, že jsem si pro dovolenou vybrala dobrou destinaci, protože opatření v Mexiku určitě nejsou tak dramatická jako v ČR, někde v Austrálii, Kanadě, USA a podobně. Na většině míst (i když opravdu ne všude), jsem musela nosit roušku a používat dezinfekční gely. Byla zavřená některá muzea a zajímavá turistická místa – hlavně některé archeologické oblasti mě dost mrzely. Takže ano, trochu se to mých plánů dotklo. Na druhou stranu ale musím říct, že se tam stáhla zajímavá sorta lidí z celého světa. Lidi, kteří si přijeli užít trošku toho volného života. Člověk na každém rohu potkával Evropany a Američany, kteří do Mexika utekli před všemi těmi striktními omezeními u nich doma. Dá se říct, že tam vznikl takový nový anti-covidový turismus. V Mexiku bylo zajímavé, jak se ten přístup lokálně lišil. V hlavním městě a v některých větších městech byla opatření přísnější, restaurace a bary měly kvóty na počet hostů a zavíraly dřív. Gely, roušky, spousta nařízení týkajících se cestování městskou hromadnou dopravou a podobně. Ale čím jižněji a směrem k pobřeží se jelo, tak se to zvolňovalo. Strávila jsem část dovolené na pacifickém pobřeží, a tam by člověk nepoznal při procházení se po městech nebo na plážích, že něco jako COVID-19 vůbec existuje. To mě až šokovalo, že se to tam bralo tak na lehkou váhu.   

Co vás čekalo po dovolené v Mexiku, mohla jste se konečně podívat domů alespoň na vánoční svátky?

Dovolenou v Mexiku jsem si musela zkrátit, protože mě Lékaři bez hranic povolali do nového pohotovostního projektu v Súdánu pro uprchlíky z Etiopie, kde probíhal ozbrojený konflikt a aktuální situace se vyhrotila. Opět proto, že v Súdánu působíme, jsme byli schopni zareagovat velmi rychle a otevřít projekt na poskytování zdravotní péče uprchlíkům, kteří přecházeli přes hranice z Etiopie. Do Súdánu jsem se vrátila ráda, je to moje srdcovka, jak už jsem říkala. Akorát jsem se tedy nestihla mezitím vrátit do Česka – ani na Vánoce a Nový rok. Moje mise zde ale byla jen na pár týdnů – bylo třeba pomoci rozběhnout pohotovostní projekt a potom to předat někomu dalšímu, kdo v Súdánu zůstane delší dobu. A pak se konečně podívat domů.

V půlce února 2021 po krátké dovolené v ČR pokračovala Alžběta na další misi, tentokrát do Jemenu.