Archiv stránek SU /
Tudy na aktuální

Jsou pozváni a snad se na sebe přijdou podívat. Lidé, které fotograf Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě David Macháč zachytil na snímcích svého cyklu Zahrádkáři. Vernisáž stejnojmenné výstavy se koná v pátek 12. ledna 2018 v Galerii Kupé. Výstavu zahájí vedoucí ITF profesor Vladimír Birgus a jeho zástupce docent Jiří Siostrzonek. Barevné snímky různých rozměrů si zde můžete prohlédnout až do 28. února 2018. A pro ty, kdo dosud neví:  Kupé se nachází ve zdařile zrekonstruované bývalé vodárenské věži u východního železničního nádraží v Opavě.

Pětatřicetiletý absolvent ITF David Macháč žije v Mikolajicích na Vítkovsku a k otázce novinářů na co dává při své tvorbě největší důraz, odpověděl nedávno takto: „Chci co nejcitlivěji a hlavně nejautentičtěji zachytit daný objekt s jeho majitelem. Nejdůležitější však pro mne zůstává zachytit portrétovanou osobu co možná nejpřirozeněji.“

Cyklus Zahrádkáři je podle jeho slov otevřený projekt, kterému se věnuje od roku 2006 do současnosti. „Jedná se částečně o portrétní fotografie zachycující trávení volného času mnoha lidí především pak v České republice, ve které - doufám si tvrdit - patří zahrádkaření vedle mnoha dalších koníčků k velice oblíbeným a rozšířeným. Téměř na každém předměstí města tyto kolonie naleznete.  Zahrádky vznikají na přesně vymezeném prostoru a také samotná stavba má předepsané rozměry. Nicméně každý si přetvoří tento prostor dle svých představ a to je právě to, co mne zajímá. Proto je pro mne velice důležité zachytit jak samotnou stavbu, tak i jejího vlastníka, neboť poté můžete na fotografii nalézt nejrůznější spojení mezi prostorem zahrádky a jejím uživatelem tedy zahrádkářem. Každá zahrádka je jiná. Stejně tak je jiná i osoba, která ji obhospodařuje. Přitom můžeme sledovat jisté spojitosti, především pak fakt, že lidé zde tráví svůj volný čas a nalézají zde svůj klid a harmonii,“ podotkl Macháč.

Výsledky jeho aktuální práce můžete také sledovat na jeho blogu na stránce www.dmfoto.cz

TEXT: Zuzana Urbánková/Centrum multimediální tvorby

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ __ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Z katalogu k výstavě nyní uvádíme pasáže, jejichž autorem je docent Jiří Siostrzonek:

Jak se rodí zahrádkář?

„Jednoho dne se mu stane, že sám vlastní rukou zasadí jednu kytičku. Přitom mu nějakou záděrou či jak vnikne do těla trochu půdy a způsobí jakousi otravu nebo zánět; zkrátka z člověka se stane zanícený zahradník. Jen drápek uvíz, a chycen je celý ptáček. Jindy vzniká zahradník nákazou od sousedů.“

Karel Čapek

Tak popisuje proces zrození zahrádkáře jeden z mesiášů tohoto přírodního náboženství a mystiky Karel Čapek v knize Zahradníkův rok. Být zahrádkářem je dar a zároveň stigma, které člověka výrazně poznamenává. Každý „vyvolený“ zahrádkář si nosí svou zelenou oázu po celý život s sebou a ta jej obšťastňuje a často zachraňuje v osobních i vztahových krizích. Míra závislosti na květech, stromech, hlíně, hmyzu, dešti a slunci je u každého člověka individuální a zároveň společensky i kulturně proměnlivá. Výše uvedené čapkovské pojetí dnes představuje spíše vzácnější typ ryzího zahrádkáře. Další typologie majitelů kousku půdy je ovlivněna rodinným sdílením a přenosem životního stylu, věkem, potřebou vlastnit druhý domov, touhou někam patřit, radostí a naplněním z bezprostředního kontaktu s přírodou i z možnosti sdílet sounáležitost ve společenství stejně naladěných lidí.

Zahrádka jako touha po návratu do krajiny

„Zajímá mě krajina, její architektura a její soužití s člověkem,
krajina česká, středoevropská, léta lidmi překopávaná, hnětená, osídlovaná, odrážející kulturu, ekonomiku, politiku,
krajina, která trpělivě dovoluje lidem, aby si v ní vyhráli.“

Velkoformátové barevné fotografie Davida Macháče z projektu „Zahrádkáři“ reflektují současný rozmanitý svět této městské subkultury a zprostředkovávají divákům několik vrstev informací i emocí. Jeho fotografie portrétují majitele zahrádek před vlastními chatkami v pečlivě udržovaném teráriu živé přírody. Sám autor hovoří o prvotní motivaci realizovat projekt: „Zahrádkáře jsem začal fotografovat již v roce 2006, v době svých studií na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. První ucelený soubor se stal součástí mé praktické bakalářské práce „Zahrádkáři“. V tomto souboru fotografií se objevují zahrádkáři výhradně z Opavy, kde se nachází mnoho zahrádkářských kolonií. Vztah k českému fenoménu zahrádkářů jsem získal již v dětství, kdy jsem často se svými rodiči navštěvoval zahrádky našich příbuzných a známých. Na svých fotografiích se snažím poukázat na rozmanitost a různorodost jednotlivých fotografovaných objektů a také jejich majitelů. Domnívám se, že z fotografií lze vyčíst jejich vztah k tomuto fenoménu, obsah fotografie prozradí, co je pro daného zahrádkáře důležité a jakým „módním“ trendům v oblasti zahrádkaření podléhá. Na první pohled vnímáme fotografie jako ucelený portrét, avšak při důkladnějším pozorování máme možnost objevovat další zajímavosti ze života fotografovaných lidí.“

Z historického pohledu se Macháčův projekt odkazuje k obdobným konceptuálním přístupům, které v minulosti realizovala již řada fotografů i tvůrčích skupin. Například německý portrétní a dokumentární fotograf August Sander představil v ikonickém cyklu „Lidé dvacátého století“ sociální průřez společností Výmarské republiky. Protagonisté tzv. Düsseldorfské školy Bernd a Hilla Becherovi vytvářeli ve svém stěžejním díle typologie industriálních zařízení a budov. Monumentální projekt polské fotografky Zofie Rydet „Sociologický zápis“, ve kterém autorka snímala portréty polských rodin v jejich přirozeném prostředí domova, můžeme zařadit k výrazným podnětům vzniku Machačova projektu „Zahrádkáři“. Metoda, kterou manželé Becherovi praktikovali již od šedesátých let dvacátého století, nachází v české fotografii významnou odezvu ve fotografických konceptech Pavla Štechy. Jako fotograf, později i vysokoškolský pedagog, preferoval od 70. let dlouhodobý a soustředěný přístup při dokumentaci výrazných projevů české společnosti, které navíc konzultoval se sociology. Českým „chatařům“ se začal věnovat ještě během svých studií na FAMU. Také v pedagogické praxi motivoval studenty k práci na sociálních projektech s možností následné interpretace výsledků ve společenských vědách. Pojímal fotografii jako metodu vizuálního poznávání. Z mladší generace fotografů je důležité zmínit sociologicky zaměřené dokumentární soubory Jiřího Křenka o suburbiích, satelitních vesničkách, hypermarketech a o fenoménu mobilních telefonů. Respektovaný člen polské umělecké skupiny SPUTNIK Jan Brykczyński projel několik světadílů, aby ve své knize „The Gardener“ zachytil podoby zahrádek v různých městských subkulturách. Fotografka Veronika Zapletalová se důsledně zabývala dalším typicky českým fenoménem druhého bydlení – „chatařstvím“, její práce se věnuje architektonickému ztvárnění chat bez účasti jejich majitelů.

Fotograf David Macháč kombinuje různé tvůrčí přístupy a v projektu se snaží o komplexní vhled do prostředí zahrádek včetně zachycení vizuálních profilů jejich uživatelů. Na příkladech jedinců z vybrané komunity zahrádkářů demonstruje David Macháč vzájemné podobnosti i rozdíly v estetických a užitkových preferencích majitelů drobných pozemků, fyzické i mentální proměny fenoménu zahrádkaření v dlouhém časovém intervalu. Jeho fotografie obsahují několik rovin vyprávění. Stěžejní informace jsou obsaženy v zobrazení specifického prostředí zahrádek, jejich materiálního vybavení. Výsledné fotografie se tak žánrově pohybují na pomezí portrétu, zátiší a krajiny. Je zřejmé, že nejde o „kradené“ momentky ze života zahrádkářů, ale o pečlivě komponované fotografie v důvěrném prostředí druhého domova. „K samotnému fotografování můžu sdělit, pominu-li technickou stránku fotografování, že nejobtížnější je způsob navázaní kontaktu s jednotlivými lidmi, jak je oslovit, přesvědčit a přimět ke spoluúčasti. Dalším mým úkolem je co nejcitlivěji a hlavně nejautentičtěji zachytit daný objekt s jeho majitelem. Nejdůležitější však pro mne zůstává dokumentovat portrétovanou osobu co možná nejpřirozeněji.“

V intervalu mezi sociologickou analýzou a estetickou dokumentací projektu se pro diváka otevírá prostor k přemýšlení o současném stavu a proměnách fenoménu zahrádkaření. Zahrádkáři jsou zachyceni při mimopracovní činnosti, většinou pózují před zahradní chatkou, bazénem, na lehátku, před pergolou jako hrdí majitelé něčeho důležitého, co pro ně symbolizuje významnou životní hodnotu. Technicky precizní fotografie Davida Macháče stylově připomínají historické obrazy majitelů hradů a zámků a vypovídají také o metodě autora při dokumentaci lidí i objektů. Záměrná popisnost sdělení motivuje diváky k subjektivní interpretaci obrazu. Kromě citlivého estetického uchopení tématu jde Davidu Macháčovi zároveň o relevantní sociologickou studii a nezpochybnitelný dokument doby. Anna Fárová v souvislosti se Štechovými fotografiemi mluvila o „strohosti sdělení„, „oproštěnosti od všeho zbytečného, co odpoutává od konečného záměru“ a tentýž postřeh můžeme uplatnit při hodnocení výsledku práce Davida Macháče.

V jeho fotografiích nejde o zobrazení děje, činnosti, ale metafyzického stavu trvání, bytí. Komparace časově posunutých fotografií umožňuje registrovat proměny zahrádkaření. Na Macháčových fotografiích vidíme, že původně pěstitelsko-zásobitelská funkce ustoupila relaxačnímu charakteru zahrádky. Užitkové záhony se v některých případech proměnily v dekorativní trávníky, bazén a gril dominují a zahrádkaření se proměnilo v rekreační chataření. Zahrádkářské kolonie jsou na rozdíl od chatových osad většinou situovány jako nárazníkové pásmo před vstupem do města. Proto jsou časově přístupné, mohou být navštěvovány i během pracovního týdne, a proto se stávají důležitou volnočasovou alternativou pro rodiny, manželské páry i jednotlivce.

David Macháč ve svém projektu zároveň zpochybňuje dodnes přetrvávající stereotypy o převažující motivaci zahrádkářů k provozování svých aktivit. Češi byli a jsou označováni za národ chatařů, chalupářů, zahrádkářů, houbařů, trampů a kutilů. Je jen částečnou pravdou, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byly tyto aktivity státem tolerovány a vytvářely okruh možností, jak trávit volný čas a uniknout z každodenní reality. Socialistický režim zahrádkaření toleroval, protože věděl, že ten, kdo si „hraje“, většinou „nezlobí“. Motivy k pořizování si zahrádek však byly mnohem pestřejší a i ty se časem proměňovaly. Důkazem pro masovou oblibu zahrádkaření bylo založení Českého zahrádkářského svazu, který sdružoval své členy již od roku 1957. „Zahrádkaření je produktem socialismu a zejména období normalizace, kdy lidé utíkali před každodenní realitou do zahrádek, tvrdí pravicoví politici. Média to po nich většinou papouškují a developeři, kteří mají zálusk na pozemky zahrádkových osad, vítají »argument«, jak se uchytit v zajímavé lokalitě. Kryptokomunisti nám svým rýpáním v půdě přeci nesmějí bránit v růstu!“ Proměny zahrádkaření vedou k tomu, že nelze vytvořit vyčerpávající typologii zahrádkářů a jejich obydlí. Lidé se v průběhu času změnili, proměnila se jejich motivace, hodnoty a tím i prostředí zahrádek. Tato otevřenost a proměnlivost fenoménu zahrádkaření znamená pro projekt Davida Macháče stále otevřenou výzvu.

Zahradní architektura a jiné objekty

„Nezbytnou součástí každé chaty je veranda. Ať větší, nebo menší, ale vždy veranda při chatě. Na verandě se jí, pracuje, odpočívá, chata je jen útulek na noc a v nepohodě. Nedělejte nic hypermoderního, hleďte, aby chata zapadla do rámce přírodního tak, aby tento nehyzdila, nýbrž aby s ním co nejlépe splynula. Totéž se týče plotu, který má býti nenápadný – ba přímo neviditelný.“

Na jednotlivých fotografiích z cyklu „Zahrádkáři“ je zakódováno mnoho informací, a proto je příjemné odkrývat nové souvislosti uložené v detailech obrazů, v architektuře a typologii zahradních příbytků a dalšího materiálního vybavení. U chataření byla pro uživatele vždy primárním hlediskem kvalita stavby a úroveň bydlení. Na zahrádkách sloužil přístřešek původně pouze pro nouzovou ochranu před nepřízní počasí a jako místo pro krátký odpočinek. Také vybavení chatek se zásadně proměnilo. Dnes už není chatka odkladištěm vysloužilých věcí z bytu, neustále se zvyšuje standard bydlení, sociálního zařízení, vybavení elektrospotřebiči. Řada chatek je uzpůsobena k celoročnímu obývání a někteří majitelé se přestěhují na jaře na zahrádku a loučí se s ní až s prvními mrazíky.

Většina Macháčových fotografií je až naturalisticky popisná, ale u některých snímků cítíme nutkání autora podtrhnout surreální atmosféru a objekty v zobrazovaném prostředí. Přesto jeho snímky nevyznívají výsměšně, neodsuzují životní styl zahrádkářů, jejich rituály, estetiku, oblékání, nedehonestují je. Fotografie postihují široké spektrum a kreativní variace v projektování zahrádek.

Zahrádka poskytuje majitelům prostor pro všemožné kutilství a uvolňuje kreativní potenciál postmoderního člověka, který se narodil u počítače a už jej nikdy neopustil. Českému kutilství sice dnes významně konkuruje prosperující zahradnický průmysl, ale asambláže nahromaděných objektů a předmětů domácí produkce, různé kutilské zlepšováky, výsledky lidové tvořivosti od televizních rádců jsou na zahrádkách věčné. Také specializované časopisy stimulují zahrádkáře k manuálním činnostem. Proto se ještě dlouho budou na záhonech vítězoslavně otáčet barevní ptáci z PET lahví.

Zahrádkaření jako forma terapie

„Toužím poznat ženu, pro kterou je přirozená nahota každodenní příjemnou samozřejmostí nejen doma, ale nejlépe i na zahradě či v přírodě. Snad nejsem z tohoto „jiného“ světa jen já sám…“

muž /48 let/, inzerát v časopise Zahrada a kutilství

Zahrádkaření již dávno překročilo rámec původního poslání. O tomto fenoménu vzniká celá řada kvalitních vědeckých studií a monografií. Zahrádkové osady představují svébytný městský fenomén obklopený řadou mýtů a nepochopení. Jsou však též místy intenzivně prodchnutými prací, péčí, emocemi. Zároveň představují bohaté tematické pole pro společenskou vědu zabývající se městem a životem v něm, městskou přírodou i politikami městského rozvoje. Na základě terénního výzkumu autoři a autorky nabízejí vhled do světa zahrádkových osad i situace, v níž se osady nacházejí dnes. Mapují též historický vývoj zahrádkaření v Čechách i v Evropě, vyvracejí mýty o české výjimečnosti osad a jejich normalizačním původu a zasazují (pražské) osady do evropského kontextu.” Tak zní anotace kolektivního výzkumu studentů a pedagogů Karlovy univerzity v Praze, která již byla publikována pod názvem “Zahrádkové osady. Stíny minulosti, nebo záblesky budoucnosti?” Projekt Davida Macháče se tak stává jedním z důležitých vizuálních příspěvků k analýze současného stavu zahrádkářství.

Zahrádkaření utváří životní styl člověka, kultivuje jej a formuje. Ovlivňuje také mezigenerační vztahy, vazby. Ovlivňuje naše psychické stavy i momentální naladění. Provozování zahrádky má také sociální rozměr. Zachraňuje řadu vztahů před krizí, tichem, vyprázdněním a vytváří důležité komunikační téma. Práce se stává terapií i meditací. Spousta manažerů a vysokoškoláků znovu objevuje radost z práce rukama. Ženy pletou, háčkují, šijí, zavařují, i když jsou obchody plné výborných marmelád, a muži přitom doma, v garáži nebo v přírodě něco kutí. Nový trend kutilství potvrzují i specializované prodejny.

Ale také tradiční zahrádkářské rituály procházejí modernizací. Archetypální rodinné posedávání u ohně, opékání špekáčků, společné zpívání nahradil nový sociální fenomén grilování. Původní ohniště vytlačily stále sofistikovanější grilovací soustavy, které většinou obsluhují muži, a tím si částečně kompenzují ztracenou sociální roli v rodině. Fotografie Davida Macháče zároveň poukazují na změnu životního stylu: „Fotografie naznačují také majetkové poměry zahrádkářů, i když se většinou jedná o homogenní skupinu lidí z panelákových bytů. S úsměvem vzpomínám na fotografování dvou zahrádek. První z nich oplývala úžasnou chatou s bazénem s protiproudem, jejíž majitelka nerušeně odpočívala na luxusním lehátku. Hned vedle ní se rozprostíral „zahradní“ objekt seskládaný ze všeho, co okolí nabízelo, v němž dominoval starý slunečník s kruhovým bazénkem z marketu, ve kterém relaxoval na gumovém lehátku jeho šťastný majitel. V obou případech bylo však štěstí v očích majitelů absolutně dokonalé.“ Místo „užitečné“ práce se na zahrádkách preferuje hedonistický způsob trávení volného času, tzv. užívání si života. Práce uvolnila místo odpočinku, relaxaci, užívání si volného času, který se stal preferovanou hodnotou.

Pobyt v zahrádkářských koloniích umožňuje jejím rezidentům volbu dobrovolné sociální izolace nebo naopak komunitní způsob trávení volného času. Kulturní geograf Martin Gibas konstatuje: „Na rozdíl od původních zahrádek z 19. století mají ty dnešní zcela jiný význam. Prvotní myšlenka na ekonomickou soběstačnost ustoupila do pozadí. V současnosti se zahrádkářské kolonie stávají především místem s důležitým sociálním aspektem a slouží k vytváření sociálních vztahů, které jsou důležité nejen pro samotné zahrádkáře, ale i pro město. Zároveň se staly i otázkou životního stylu.“ Někteří zahrádkáři tráví celá léta na zahrádce a žijí v přírodě, v sousedství stejně zaměřených lidí. Spojuje je zájem o dění na zahrádce.

Nekonečný příběh

„Hledám zahrádku v této lokalitě. Spěchá!“

Naléhavý inzerát v zahrádkářské kolonii.

Obliba zahrádek po předvídané stagnaci v devadesátých letech opět roste. Pozorovat zázrak růstu vlastnoručně zaseté mrkve, případně jen trávit volný čas mimo ruch velkoměsta se stává vyhledávanou aktivitou, kterou preferují především mladé rodiny s dětmi. A přesto v koloniích vidíme fungující mezigenerační soužití. Vedle nejmladšího pokolení českých zahradníků sídlí generace osmdesátníků. Oblibu získávají také „nové“ typy zahrádkaření, jako jsou například komunitní zahrady. Společným jmenovatelem majitelů zahrádek je většinou odpor k nekvalitnímu ovoci a zelenině ze supermarketů a také snaha naučit děti mít vztah k přírodě. Časosběrná metoda zachycující proměny určitého fenoménu v čase, se kterou David Macháč pracuje, odsuzuje autora k neřešitelnému dilematu o definitivním naplnění a ukončení projektu. Autor objevuje stále nové objekty, které „musí“ zařadit do sbírky vzácných „motýlů“. Davida Macháče navíc láká možnost konfrontovat české zahrádkaření s jinými kulturami v jiných zemích. Oproti tradovanému klišé, že zahrádkaření je pouze český fenomén, přináší David Macháč ve svém projektu informace, že historie i současnost hovoří o něčem jiném. „Postupem času jsem fotografoval zahrádkářské kolonie v dalších městech naší republiky, např. v Liberci, Chebu, Velkém Meziříčí a Uherském Hradišti. V tomto roce jsem zachytil na fotografiích také zahrádkáře ze zahraničí, konkrétně z Polska, Německa, Lucemburska a Slovenska.“ Zahrádkaření má staleté tradice v řadě evropských zemí. V Lipsku vznikl první zahrádkářský klub již v roce 1814. Osada je tam ve stylu 60. let 19. století jako kulturní památka udržována dodnes, je v ní i Německé zahrádkářské muzeum. Ve Vídni v Grinzingu byla zahrádkářská osada již v roce 1910 a roku 1992 povolilo město používat chaty i k trvalému bydlení. Součástí Finské federace zahrádkářů (1930) je i nejseverněji položená zahrádkářská kolonie v Evropě – v Rovaniemi na Severním polárním kruhu. Evropská liga zahrádkářů byla založena v Lucemburku již roku 1926. V letech 1923–1927 byly založeny slavné osady na Libeňském ostrově. Jako první zahrádkářská organizace vznikl Ústřední svaz spolků pro zakládání zahrádkových kolonií v republice Československé, poté roku 1934 Ústřední sdružení zahrádkářů a chovatelů drobného zvířectva. Po válce zažilo zahrádkaření nebývalý rozkvět a zejména v 60–70. letech vznikla na okraji Prahy řada nových lokalit.

S fotografováním zahrádek a jejich obyvatel se však objevují stále větší potíže. Lidé se uzavírají do svých ulit, obávají se medializace a fotograf je stále více a ostřeji konfrontován s nařčením z porušování soukromí. „Většinou si celou kolonii nejdříve prohlédnu a vytipuji si zahrádky, které se mi líbí a něčím mne zaujmou. Nutno říct, že v posledních letech je to čím dál obtížnější, neboť z kolonií se stávají uzavřené pevnosti a mnozí lidé jsou značně nedůvěřiví. Ale naštěstí se najdou i tací, kteří se rádi před objektiv postaví. Často to také člověk pozná už dopředu. Nejednou se stalo, že mne majitelé dokonce pozvali na šálek kávy a příjemně jsme si společně popovídali. To je v podstatě také skutečnost, proč mne focení baví.“

Po divném roce 1989, kdy se naší společnosti otevřely virtuální klece nesvobody, vyběhli lidé do světa, aby si ověřili to, o čem doposud pouze slyšeli, že pravděpodobně existuje např. Eiffelova věž, kebab a slané moře. Později si Češi vyzkoušeli v Hurghadě all inclusive pobyt. Tento rituál ještě několikrát zopakovali. Pak se ale vrátili domů. „Dvojím způsobem se můžeme dostat domů; prvním je, že zůstaneme, kde jsme. Druhý, že se vydáme na cestu kolem světa a tak se zase vrátíme na místo, odkud jsme vyšli.“ V této chaotické době převládal názor, že Češi jednou provždy opustili své typické, pro cizince často divné „aktivity“, mezi které patřilo chalupaření, chataření, zahrádkaření, houbaření, kempování, trampování doprovázené všeobjímajícím kutilstvím. Stačilo však necelých třicet let a část české společnosti opět leží šťastná na lehátkách u bazénů v oázách vlastních zahrádek, chat, chalup a kempů. Sobotní zvuk pil, sekaček, vůně z grilů potvrzuje návrat české společnosti k rituálům svých prarodičů a rodičů. Zdánlivě nenáviděné plení záhonů, okopávání, sázení, zalévání se stalo pro mnohé majitele užitkových zahrádek relaxační fyzickou a psychickou terapií. Svět se vrátil do částečně upravených, ale celkem dobře zajetých kolejí.

Fotograf David Macháč nám prostřednictvím svého projektu „Zahrádkáři“ potvrzuje tuto pozitivní zprávu o setrvačnosti a potřebnosti tradic. O tom, že projekt „Zahrádkáři“ je společensky aktuální, svědčí nominace do finále národní fotografické soutěže Czech Press Photo 2017 v kategorii Portrét.

Jiří Siostrzonek

(převzato z katalogu k výstavě)