Mezinárodní petroarcheologická praxe Ústavu archeologie

  • Peter Mlích
  • 07.01.2020
Ve dnech 5. – 14. 8. 2019 proběhla na českém i polském území 1. mezinárodní petroarcheologická praxe Ústavu archeologie Slezské univerzity v Opavě v rámci projektu ESF čj. CZ.02.2.69/0.0/0.0/16_015/0002400 „Rozvoj vzdělávání na Slezské univerzitě v Opavě“, který je součástí Operačního programu „Výzkum, vývoj a vzdělávání“.

PETROARCHEOLOGIE

Petroarcheologie – zabývá se zdroji kamenných surovin a všestranně jejich využíváním v pravěku a středověku, v případě potřeby i později – je poměrně mladý výzkumný směr v archeologii (či chce-li kdo, pomezní věda mezi archeologií a petrografií). Její „rodný list“ nese obvykle datum 1970, kdy vyšla ve Foliich brněnské přírodovědecké fakulty  monografie prof. J. Štelcla a dr. J. Maliny „Anwendung der Petrographie in der Archäologie“.

V rámci praxe se mohli studenti Slezské univerzity seznámit především s geologickými poměry jihozápadního Polska, s lokalitami, na kterých se nacházejí nejvýznamnější zdroje kamenných surovin, obvykle využívané v pravěku a raném středověku, někdy s dochovanými pozůstatky exploatace. Učili se takové situace v terénu identifikovat a zejména dokumentovat s použitím geologických map, „Munsellovy škály“ barev („Rock color chart  with Munsell color chips“) a speciálních metod, zejména měření magnetické susceptibility (odráží obsah magnetických minerálů v hornině). Nezbytnou součástí dokumentace je i odebírání  petrografických vzorků („formátů“). Doplňkem i zpestřením praxe byly návštěvy některých významných archeologických a paleontologických lokalit.

 

BADATELSKÉ  ZAMĚŘENÍ ÚSTAVU ARCHEOLOGIE

Zaměření praxe vyplynulo z  badatelské orientace Ústavu archeologie především na problematiku periferních sídelních oblastí od neolitu (mladší doby kamenné, kdy se s počátky zemědělství a usedlým způsobem života začínají formovat sídelní oblasti v pravém slova smyslu), s akcentem na jejich úlohu při průběhu dálkové komunikace a využívání nerostných zdrojů. Při takovém bádání hrají petroarcheologická zjištění důležitou, někdy i klíčovou úlohu, zejména v mladší a pozdní době kamenné. Zmíněná orientace výzkumu přinesla již některé vysoce relevantní výsledky, získané zejména za podpory řady interních projektů Slezské univerzity -  např. identifikaci  systému dálkové distribuce silicitové suroviny ze zdrojů v Krakovsko-čenstochovské  Juře v západním směru, fungujícího okolo r. 5100 př.n.l., a jeho sledování, prozatím až na moravsko-české pomezí do okolí Jevíčka, Svitav, Moravské Třebové a Litomyšle. Tyto a další výsledky shrnuje ve střední Evropě ojedinělý sborník „Petroarcheologický výzkum neolitu a eneolitu ve Slezsku“, vydaný Ústavem archeologie na počátku r. 2019. T.č. v rámci Ústavem řešeného projektu  Národní kulturní identity „Historická krajina na pomezí Moravy a Slezska“, probíhá mj. detailní mapování vývoje osídlení v komunikačním koridoru Moravské brány a v rámci projektu SGS (Studentské grantové soutěže) SU průzkum využití grafitových zdrojů tzv. Moravského tuhového pásu v pravěku a středověku.

 

POČÁTEK PRAXE

Srpnová praxe probíhala ve spolupráci s Instytutem Archeologii Uniwersytetu Wrocławskiego. Vedoucími praxe (lektory evropského projektu) byli Prof. RNDr. A. Přichystal, DSc. a Mgr. P. Rataj za českou a Dr. M. Borowski za polskou stranu. Odstartovala  5. 8. na českém území průzkumem dvou třetihorních sopek – „Kamenné Hory“ u Otic a „Štemplovecké Hůrky“ u Holasovic, poskytujících z relevantních surovin především bazaltoidy (tento název je přesnější než rozšířenější „bazalty“), které se na místě či v jeho nejbližším okolí zřejmě užívaly k výrobě broušených kamenných nástrojů (hlavně seker a sekeromlatů), intezívně zejména v závěru eneolitu (pozdní doby kamenné) ve 3. tis. př. n.l.  populaci kultury se šňůrovou keramikou. Při sběrech na temeni „Kamenné Hory“ ostatně studenti nalezli odpad z této výroby. Zde připomínám – abych se k tomu nemusel pokaždé vracet  -  že takové sběry, stejně jako odebírání „formátů“, obvykle identifikaci a dokumentaci zdrojů na navštívených lokalitách doprovázely. V pondělí odpoledne byla na řadě ještě Expozice ledovcových (eratických)  souvků, zejména pazourku, která je umístěna ve Skanzenu lidových tradic a řemesel v Bolaticích, kde se posluchači seznámili se základními typy pazourků v ledovcových sedimentech a jejich využíváním v pravěku,   

Úterní program začal v Nowé Cerekwi na další třetihorní sopce, dnes ovšem již takřka zničené někdejším lomem, zaplaveným k rekreačním účelům. Zalesněné horní partie lomu jsou však dostupné. Při měření magnetické susceptibility bazaltoidů v oblasti někdejšího vulkánu a v blízkém okolí se ukázalo, že susceptibilita zdejší horniny je výrazně nižší než u suroviny ze sopek na Opavsku. To se může v budoucnu ukázat důležité při posuzování původu některých pravěkých nástrojů. Z Nowé Cerekwe se expedice přesunula na střední Nisu do Paczkowa. Ukázalo se, že opevnění „slezského Carcassonu“  (zachovaný vnitřní obvod hradebních  zdí má délku 1200 m, dochováno je též 19 bašt a 3 brány s branskými věžemi) je postaveno především z rul a migmatitů z Rychlebských hor na české straně hranice, doplněných občas eratiky. Nedaleko leží Kamieniec Ząbkowicki s lomem na svory. Intenzivní výroba žernovů z nich je doložena v 16. – 18. století n.l., ale  výzkum Wrocławské univerzity ji prokázal také na blízkém slovanském sídlišti z 9. – 10. stol. Mlecí kamenny však byly ze zdejšího svoru vyráběny ještě  dříve, v době římské (1. polovina 1. tisíciletí n.l.) a jsou známy také z vrcholného středověku. Vždy ovšem šlo o surovinu především lokálního dosahu, nálezy se soustřeďují  na březích Kladské Nísy, nejvzdálenější od zdroje je kus, získaný na Dómském ostrově ve Wrocławi. Cestou na severozápad byl další zastávkou expedice Muszkowický les s proslaveným  mohylníkem ze 4. tis. př.n.l. Náspy hrobů mají vnitřní obvodovou kamennou konstrukci z balvanů eratických  bazaltoidů, výzkumy na začátku milénia prokázaly pod jedním z nich  stopy  rituální (?) orby, ale nejdůležitější je skutečnost., že mají tvar protáhlých lichoběžníků a že tedy jejich tvůrci nepřišli ze severozápadu, jak se s tím počítá pro Moravu a Čechy, kde jsou soudobé mohyly oválné, ale spíše ze severovýchodu. Tam je lichoběžný tvar náspu příznačný pro tzv. kujavské mohyly.

 

UNIKÁTNÍ TĚŽEBNÍ REVÍR A SAKRÁLNÍ OKRSEK

Městečko Sobotka s nevelkým místním muzeem se stalo na několik dalších dnů základnou pro pohyb  expedice v regionu Ślęży. Majestátní hora (718 m n.m.),spolu s řadou nižších elevací (jordanowsko-gogolowský masiv, Jańska Góra, Kunowska Góra a další) v nejbližším okolí, vyčnívá ze severovýchodního okraje Českého masivu nad Středoevropskou nížinu. Touto polohou představuje poslední výskyt kvalitních vyvřelin a metamorfitů v severním směru. Pak až po Baltické moře se objevují podobné horniny jen jako balvany v ledovcovém materiálu. Těch několik set čtverečních kilometrů kolem Sobotky představuje skutečný těžební revír kamenných surovin v pravěku a středověku.  Pozůstatky exploatace místních serpentinitů, nefritů, granitů, amfibolitů, gaber, tremolititů, mastků  aj. jsou doloženy od 5. tisíciletí př.n.l. prakticky nepřetržitě až do novověku. Jde o záležitost, jak se prozatím zdá, unikátní nejen ve střední, ale možná v celé Evropě. Její výjimečnost znásobuje i skutečnost, že celá oblast byla nejen industriálním, ale zjevně i sakrálním, posvátným, regionem. O tom byla napsána řada studií i celých knih, nemá smysl jít do podrobností.  Nejvýraznějším dokladem někdejší sakrality jsou – kromě skutečných i domnělých svatyní - početné sochy z místní žuly,  ze kterých ale žádná dnes pravděpodobně nestojí na původním místě. Nejznámější jsou zřejmě tzv. Mnich, který by měl pocházet již ze starší doby železné, ze 7. – 5. stol. př. n.l. a sochy medvědů, jež lze spojovat s  místní  keltskou populací v době laténské o něco později.  Nejpočetnější jsou ovšem nejmladší sochy a jejích části, zřejmě až z raného či vrcholného středověku, tématicky velice rozličné. Mezi nimi vynikají dvě překrásné románské sochy lvů, stojící dnes u zámku v Sobotce – Górce. Posluchači měřili susceptibilitu mnohých soch i jejich fragmentů. Byla víceméně jednotná a zdá se, že materiál všech soch pochází z jednoho zdroje – úzkého granitového pásu, oddělujícího západní část Ślęży, budovanou granodioritem od části východní, která je gabrová. Účastníci se mimo samotnou Ślężu seznámili s řadou dalších zdrojových lokalit významných kamenných surovin v okolí jako Jańska Góra, Jordanów, Nasławice, Więżyca, Radunia aj. 

Objevitelskou příchuť měl  průzkum na Kunowské Góře. Zde  expedice hledala – a možná i našla – zdroj suroviny sedmi seker či jejich zlomků, získaných při záchranném archeologickém výzkumu velikého sídliště kultury nálevkovitých pohárů ze 4. tisíciletí př. n.l.  na lokalitě Racibórz 150 v r. 2014. Tato surovina – jde o světlý hydrotermálně změněný metamorfit – nemá  dosud jméno a nebyla nikdy popsána jako materiál kamenné industrie. Výskyt (bezejmenné) horniny podobného složení na Kunowské Góře ovšem zmínil v jedné své příručce významný wrocławský geolog A.Majerowicz. Lom, ve kterém prof. Majerowicz horninu konstatoval, je dnes sice zavezen ař po vrch odpadem, přece však expedice nakonec objevila v jiném lomu blok horniny, který by mohl  být hledaným metamorfitem – provizorně mluvíme kvůli stručnosti o „kunowitu“ – to však musí teprve potvrdit důkladné přístrojové analýzy.

Méně důležitým novým zjištěním byl objev silicitových čepelek na poli v těsné blízkosti proslulého lomu u Jordanowa, dosud jediné známé lokality, kde byl těžen – a bohužel pro potřeby šperkařství dnes již zcela vytěžen – vzácný nefrit. Štípaná silicitová industrie naznačuje možnou existenci dosud neznámého neolitického osídlení v těchto místech.

 

KŘIŠŤÁLY A DINOSAUŘI

V pátek 9. 8. se expedice vydala směrem na východ, k Opolí. Z několika zastávek stojí za zmínku Jeglowa, zdroj křišťálu, využívaného okolními  lovci a sběrači střední doby kamenné. Protože lom na kvarcit, kde  se tradičně nalézají největší krystaly, je uzavřen a chráněn před ataky sběratelů polodrahokamů, jejich aktivita se soustředila na vedlejší les. Tam zamířila i naše expedice a ani studenti Slezské univerzity se neubránili při pohledu na hledači přeryté naleziště „křišťálovému opojení,“ které kupodivu přineslo docela pěkné výsledky za poměrně krátkou dobu.

Sobota byla věnována návštěvě naleziště v Krasiejowě. Zde probíhaly zejména v r. 2000 výzkumy pozůstatků přes 200 milionů let staré triasové zvířeny v ústí někdejší veliké řeky. Studenti byli seznámeni v tzv. „tunelu času“ s geologickým vývojem naší planety od jejího vzniku až po počátek druhohor. Jednotlivá období druhohor (trias, jura, křída) pak pěšky prošli, neboť jsou dokumentována přímo v terénu charakteristickými typy živočichů, zejména dinosaurů, ale i obojživelníků, plazů a ptáků. Nejdůležitějším nálezem je dosud neznámý býložravý „pradinosaurus“ Silesaurus opolensis („slezskoještěr opolský“). Na několika km2 se rozkládající „dinopark“, který je vybudován na  bázi  vědeckých poznatků, nemá v českých zemích obdoby a pro seriózní poučení dětí – největších zájemců o dinosaury – je jistě vhodnější než pouťové atrakce s tímto tématem, které se u nás občas objeví .

 

KRAKOVSKÝ SILICIT  MEZI ERATIKY A VÁPENEC ZE DNA TRIASOVÉHO MOŘE

Po nedělní prohlídce zánovní archeologické expozice v opolském muzeu se účastníci odebrali na okraj města do pískovny v Groszowicích. Provedli zde rozsáhlý výzkum zastoupení jednotlivých variet silicitů (pazourků). Silicity charakteristické pro sedimenty kontinentálního zalednění, jsou zde přítomny minimálně (odhadem do 10 %), naprosto dominuje v kusech o hmotnosti až několik kg temně hnědý silicit, jenž velmi pravděpodobně představuje kontinentálním ledovcem „seškráblé“ silicity ze zvětralé části ze severozápadního výběžku vápenců Krakovsko –čenstochovské Jury. Na toto poměrně nové zjištění odborné kruhy teprve začínají reagovat.

V pondělí  navštívili účastníci Góru Św. Anny, proslulé poutní místo v blízkosti Kięderzyna-Kożle. Jde o třetihorní sopečnou elevaci, která vznikla před cca 27 miliony let zdvižením vápencového dna dávno již vyschlého triasového moře. Tento oslnivě bílý vápenec s mnoha zkamenělinami, jež zde lze místy dobře studovat, sloužil jako materiál  barokních i pozdějších staveb (zejména monumentálního amfiteátru pro akce NSDAP ve 30 letech minulého století, dodnes využívaného, samozřejmě k mírumilovným kulturním podnikům). Kromě lomů na vápenec je zde i menší lom s přístupným odkryvem vulkanické horniny (bazaltoidu) a na jejím kontaktu s triasovým vápencem pak též porcelanitu.

 

PRAVĚKÉ HRADIŠTĚ A RUINA BÁSNÍKOVA DOMU

V pondělí a úterý navštívila expedice dva proslulé archeologické výzkumy. Na neolitickém a eneolitickém sídlišti v Dzielnici probíhají vykopávky Wrocławské univerzity již přes 15 let. Studenti zde mohli shlédnout aktuálně zkoumané hroby z konce 3. tis. př.n.l. i nálezy z různých dalších období v depozitáři a jejich výběr v malém obecním muzeu. Ještě déle probíhal – a vlastně dodnes nárazově probíhá -výzkum krakovské Jagellonské univerzity v Łubowicích,  na hradisku z konce doby bronzové  a začátku doby železné v 1. polovině posledního tisíciletí starého letopočtu, a v nejbližším okolí. Účastníky s jeho výsledky a zejména stavebním vývojem velkého (28 ha) hradiska  seznámil prof. J. Chochorowski, který výzkum vedl od jeho začátků. Za zmínku snad ještě stojí, že Łubowice jsou rodištěm (ruina rodného zámku stojí uprostřed pravěkého hradiště) básníka  J. v. Eichendorfa, jednoho z nejvýznamnějších představitelů německého literárního romantismu a i dnešní ves o památku slavného rodáka pilně pečuje.

 

ZLOMENÝ MEČ POSLEDNÍHO PŘEMYSLOVCE

Ve středu 14. srpna byly aktivity expedice ukončeny v Raciborzi výzkumem valounového složení nánosů Odry. Poněkud překvapivě jsou v nich zcela dominující surovinou valouny z flyšového pásma Západních Karpat – kolem 64 %. Dále je přítomen křemen (22 %), zbytek tvoří přeplavené kusy eratických hornin (granitoidy, bazaltoidy, světlé kvarcity), snad pozůstatek zpevňování břehů. Nakonec účastníci navštívili také místní muzeum s didakticky vzorovou regionální archeologickou expozicí a s expozicí krypty ratibořských knížat v rekonstruovaném někdejším klášteře dominikánek. Tam odpočívá též vévoda Valentin Ratibořský, který zemřel r. 1521 a jím vymřela opavsko-ratibořská linie Přemyslovců. Jako poslednímu mužskému potomku slavného rodu mu položili na rakev zlomený meč. Zastavení u hrobu posledního Přemyslovce bylo důstojným závěrem praxe. 

TEXT: Doc. PhDr. Vratislav Janák, CSc.   

 

Příloha:
ARCHEOLOGIE_Prezentace1.pptx