V rámci tohoto festivalu byla uvedena samostatná výstava polské studentky 4. ročníku ITF Krystyny Dul, která byla vybrána mezinárodní komisí aby společně s Claudií Passeri reprezentovala Lucembursko (Krystyna Dul už řadu let v této zemi žije). Expozice je instalovaná v La Chapelle de la Charité v Arles. Velká část její expozice Resonance byla autorkou loni obhájena jako její praktická bakalářská práce. Velkolepé vernisáže se zúčastnila lucemburská ministryně kultury Sam Tansonová, ředitel arleského festivalu Sam Stourdzé, starosta Arles Hervé Schiavetti a mnoho dalších osobností. Společně s některými studenty ITF jsme se také zúčastnili večeře, kterou na počest Krystyny Dul a Claudie Passeri uspořádalo Lucemburské velkovévodství.

Předchozí den před vernisáží proběhla v Arles slavnostní večeře na počest Krystyny Dul a Claudie Passeri. Soubor Rezonance představila Dul také v loňském roce na Institutu tvůrčí fotografie jako svou praktickou bakalářskou práci a s červeným diplomem tak úspěšně zakončila studium.

Projekt Rezonance přináší pro diváka nejednoznačné výklady, i když základní motiv je zřetelný. Je jím autorčina reflexe specifického života nájemníka, který žil v jejím současném době předtím.

Sama autorka k souboru uvádí:

„Vyduté a vypouklé tvary definovaly jejich těla, napnutá kůže zářila mládím. Teplá něžnost lákala silou gravitace. Jeho zrak se bezstarostně plazil po jedné z nich, na okamžik se zastavil na okraji vlasů, aby opět sklouzl níže k důlku pod klíčkem. Závan větru nebo vlastní dech pohnul těly panen z Avignonu.

Zdálo se, že si neuvědomují jeho přítomnost, strnule zůstávaly ve svých pózách. S přirozenou nestoudností prohýbaly svá těla na rozpáleném slunci. Jejich klid byl však zdánlivý. Dobře znal to napětí, zbožňoval ho, protože věděl, jak rychle pomine.

Slzy mu vytryskly do očí. Jedna z nich mu svou teplou vlhkou stopou proťala měkkou tvář. Mihotavá hladkost těl se pomalu rozplývala pod zavřenými víčky. Pohlédl na své dlaně, sukovité prsty zdrásané dlouhým životem. Bolest mu připomínala, že ještě žije. Jeho vlastní dům ho pohlcoval do svých zaprášených vnitřností. Zarostlá zahrada v otevřeném okně mlčky mizela v zapadajícím soumraku. Majestátní stromy se zbytky svých sil snažily podpírat nebesa. Slunce haslo.“