Krátce po sedmé ráno jsme dosedli na runway v Rájpúru. Už před přistáním jsem měl značné pochybnosti, jestli jsem na správném místě. Rájpúr je hlavní a největší město indického státu Čhattísgarh. Okolí letiště však ničemu takovému nenasvědčovalo. V dohledu žádná zastavěná oblast, pouze nespočetná políčka. Runway končící zabláceným betonem a letiště velikostně srovnatelné s letištěm v Dolním Benešově – Zábřehu. Traktor táhnoucí schody k letadlu byl posledním hřebíčkem do rakve mého pocitu, že jsem na správném místě. Hlavou se mi honily myšlenky typu „V nejhorším případě jsem úplně na druhé straně, než mám být, čili cirka 2000 km od místa určení…“. První krůpějí naděje byl můj batoh, který doputoval tam, kam já. V příletové hale, kde na mě měl čekat člověk s cedulkou, nebyl nikdo takový vidět. V kruté depresi jsem procházel halu a hledal náznak papíru s mým jménem, leč marně (posléze jsem zjistil, že do budovy není jednoduché se dostat…). Při pátrání po interiéru letištní budovy jsem koutkem oka zahlédl člověka třímajícího kus papíru před letištní halou. Pár kroků zpět a celá budova se otřásla v základech, jak mi ze srdce spadl balvan velikosti alespoň Pradědu. Ano, byl jsem tam, kde jsem býti měl. Vřelé přivítání, uložení batožin do kufru auta a vstříc, což jsem v daný okamžik nevěděl, novému peklu. 

Auta mají v Indii volant na špatné straně, byť se mnou Britové nesouhlasili. Usadil jsem se na místo, na kterém tedy v autě sedávám běžně. Poklidná jízda v areálu letiště mě ukonejšila a začal jsem konverzovat s profesorem Pawanem Patnaikem. Po opuštění areálu jsem velmi záhy nabyl přesvědčení, že zde můj život končí. Veškerá videa na YouTube z indického provozu na pozemních komunikacích jsou vskutku pravdivá! Pocit, že jediným pravidlem je „Kdo více troubí, ten jede“ umocňovala 110 kilometrová rychlost v městském provozu. Krávy kolem cest i na cestě prostě byly nedílnou součástí místního koloritu. Později jsem si však na tento způsob řízení zvykl, objevil jistá pravidla v chování a více se na cestě nebál. Nutno ještě podotknout, že jsem za celých 14 dní mého pobytu ani nezažil ani neviděl jedinou dopravní nehodu. Náhoda? Možná…

Po příjezdu na hotel jsem si mírně vybalil, osprchoval a usnul. Tří hvězdičkový hotel oficiálně, dle nějakého turistického institutu z Dillí dokonce hotel s hvězdami čtyřmi, ale teplá voda ve sprše teče jen v určité hodiny. No, vedro je tu dostatečné, vlažná sprcha nevadí. V pondělí ráno, po nějaké snídani, mě vyzvedl kolega Pawan a odjeli jsme na univerzitu. Schůzka s vedoucí oddělení Informatiky Venkatou Padmavati Mettou, kterou znám z jejího působení na Slezské univerzitě na pozici post-doka  poněkud zamíchala s mou představou, co budu vlastně studentům přednášet. Z původně domluvených tří přednášek zůstaly pouze dvě a přibyly další. Změnám v programu však zdaleka nebyl konec. Zbytek pondělního dne jsem věnoval dokončení přednášek plánovaných na středu. Úterý byl svátek. 

Zažil jsem během svého pobytu mnoho. Přežil jsem dopravu. Přežil jsem jídlo, které jsem si rozhodně i užil. Zcela nezvyklé chutě a jejich kombinace, ve spojení s převážně vegetariánskou stravou, byly skutečným zážitkem. Užil jsem si přívětivosti lidí a spousty krásných zážitků z návštěv různých míst, jako je na zelené louce budovaný New Raipur, bílý tygr v ZOO v Bhilai, velké chrámy z bambusu, látek a polystyrenu postavené za několik dní na oslavy bohyně, jejíž jméno si samozřejmě nepamatuju a řady dalších. Koncem února jedu znovu a těším se.

Text a foto: RNDr. Miroslav Langer, Ph.D., Ústav informatiky