Směr byl vytyčen ještě dříve. Napoleon poutal mou pozornost už v době gymnaziálních studií a přivedl mě ke studiu historie na vysoké škole, kde již bylo možné se na tuto problematiku specializovat. První, co mě ještě v časech středoškolského dějepisu zajímalo, byla působivá vizuální prezentace Napoleonovy doby. Pamatuji si, s jakým zájmem jsem tehdy listoval a objevoval obrazové prameny v knihách; v té době jsme ještě neměli internet a výběr publikací s kvalitními reprodukcemi odpovídajícího ikonografického materiálu byl značně omezený. Začal jsem tedy více vyhledávat zahraniční literaturu a studovat zahraniční prameny, za kterými jsem začal dojíždět nejdříve do Vídně. Analýzy obrazových pramenů mě vedly k stále hlubšímu studiu historie a reálií Napoleonovy epochy. Postupně se začalo přede mnou otevírat monumentální panorama Napoleonova života a jeho doby, jako bych byl její součástí. Přirozeně s tím se začaly objevovat také první otázky, na které navazovaly další; téma mého badatelského zaměření bylo najednou vymezeno, co se odrazilo i v mé diplomové práci. Opakované cesty především do Francie a Itálie mě v tom utvrzovaly. Dodnes se k této problematice snažím přistupovat interdisciplinárně a s velkým respektem. Přestože se jí věnuji už řadu let, stále více si uvědomuji její hloubku, i to, jak je nevyčerpatelná.

Mezinárodní napoleonská společnost byla založena v Montrealu s podporou kanadské vlády za účelem osvětové a vzdělávací činnosti. Věnuje se popularizaci napoleonské historie a prezentaci výsledků aktuálních výzkumů, poskytuje tak solidní platformu pro zkušené odborníky i mladé badatele, ale i pro každého zájemce o napoleonskou historii. Jako nadnárodní zájmová organizace spolupracuje přitom s řadou obdobně zaměřených institucí, například s Fondation Napoléon, Institut Napoléon nebo Souvenir napoléonien v Paříži, s univerzitami, paměťovými institucemi a napoleonskými společnostmi v různých zemích, ve kterých pořádáme zároveň periodické napoleonské kongresy a vydáváme sborníky. Cílem není glorifikace Napoleonovy doby, ale její poznání, zvyšování povědomí o ní a zprostředkování nejnovějších poznatků formou mezinárodního odborného dialogu vedeného v souladu s akademickými standardy.

Existuje několik verzí o tom, jak se poprvé potkali. Podle jedné z nich se seznámili na recepci pořádané ministrem zahraničních věcí Talleyrandem, podle jiné Denona mladému generálu Bonapartovi doporučila generálova manželka Joséphine, proslulá protektorka umělců a podporovatelka umění. Bonaparte pozval Denona, aby se přidal k vědecké expedici, jež měla následovat jeho válečné tažení do Egypta; rytec, sběratel, příležitostný spisovatel a znalec umění jeho nabídku přijal. Po svém návratu publikoval výjimečné cestopisné dílo s bohatým obrazovým doprovodem, které přiblížilo evropské veřejnosti egyptskou kulturu a civilizaci a přispělo k šíření egyptománie. Ta se stala součástí oficiální estetiky a reprezentace Napoleonova režimu ve Francii. Denon projevil své schopnosti, loajalitu a talent, proto mu první konzul Bonaparte nabídl uvolněný post ředitele Louvru, který ve funkci generálního ředitele tehdy řídil celý resort muzejnictví ve Francii. Denon v této funkci setrval třináct let, postupně posiloval své kompetence a průběžně byl pověřován i realizací státních zakázek v oblasti umělecké tvorby a státní kulturní politiky. I když byl jeho úřad formálně podřízen ministerstvu vnitra, jednal často samostatně z pozice pomyslného ministra kultury. Asertivitou, nápaditostí a entuziasmem, se kterými přistupoval k plnění svých úkolů, si vytvořil prostor pro realizaci vlastních projektů, pokud tyto byly Napoleonem schváleny. Historie mu přisoudila přezdívku „Oko Napoleonovo“. Bohaté umělecké sbírky, jež shromáždil a vystavil v Louvru především jako válečnou kořist odkazující k Napoleonovým vítězným tažením, nechal pojmenovat jménem prvního konzula jako Napoleonovo muzeum. Jeden z výstavních pavilonů paláce Louvre, ve kterém původně sídlilo, dnes v návaznosti na to nese Denonovo jméno. Paradoxní je, že řada Francouzů si Vivanta Denona pamatuje nikoliv jako ředitele muzeí a Napoleonova poradce v otázkách umění a vkusu, ale v souvislosti s jeho novelou Není zítřku, která je považována za klenot libertinské literatury 18. století. Toto dílo, které Denon napsal dávno předtím, než se poznal s Napoleonem, inspirovalo rovněž Milana Kunderu k literárnímu opusu Pomalost, jeho prvnímu románu napsanému ve francouzštině.

Přestože dodnes vzbuzuje rozporuplné reakce a bude i nadále předmětem diskusí, Napoleon byl talentovaný stratég a vojevůdce, kterému se podařilo ovládnout nebo dostat pod kontrolu více než polovinu Evropy. K jeho válečnickým schopnostem vzhlíželi generálové a vojenští stratégové napříč evropskými zeměmi; ještě i dnes se učí jeho taktiky a strategie na univerzitách obrany či vojenských akademiích. Výjimečný byl i jako státník; po turbulentní době překotných revolučních změn se mu podařilo konsolidovat rozdělenou francouzskou společnost, dát jí právní řád, scelit ji a ukotvit základy moderního francouzského státu. I proto se prezident Emmanuel Macron nedávno zmínil ve svém slavnostním projevu na půdě Francouzského institutu u příležitosti připomínky 200. výročí Napoleonova úmrtí, že Napoleon je stále živý, žije totiž v každém z Francouzů. I když byl ve své době vzhledem k svému společenskému původu a způsobu, jakým se dostal k moci, považován ostatními evropskými panovníky za parvenu, vítězil na mnohých frontách, to přirozeně nemohlo zůstat bez povšimnutí. Tohoto úkolu se s nadšením chopil Denon a povedl se mu husarský kousek – reprezentací se první konzul a posléze francouzský císař pod jeho taktovkou vyrovnal a dokonce předčil korunované hlavy Evropy, stejně jako se mu to dařilo vojensky na bitevních polích. Jeho obrazy, sochy, paláce a triumfální stavby uchvacují i dnes, zdobí veřejný prostor, oživují jeho odkaz v historické paměti. Vivant Denon má na tom lví podíl. Mobilizoval renomované umělce a architekty, kteří pracovali pod jeho vedením, usměrňováni jeho kritickým okem a smyslem pro vkus. Sám přitom navrhl několik triumfálních staveb, pomníků, soch a pamětních medailí. Usiloval o to zajistit Napoleonovu odkazu nesmrtelnost, působivost a potenciál okouzlovat. V tom uspěl. Jak ostatně tvrdil samotný Napoleon: „Na světě jsou jen dvě síly: šavle a duch. Šavle je výhledově vždy poražena duchem.“

Určitě ano, Napoleon je toho příkladem. Dodnes platí ve sféře umění a imaginace za superstar. Žádný z panovníků, státníků či vojevůdců v dějinách se nedočkal takové pozornosti a nezůstal zvěčněn ve vizuální kultuře v rozsahu, jako on sám. Stal se archetypem a symbolem definovaným svými atributy; při pohledu například na dvourohý klobouk se většině z nás ihned vybaví asociace s ním. Umělecká díla a artefakty, které jsou uchovávány a prezentovány v muzeích a galeriích, jsou toho důkazem. Pro řadu návštěvníků působí jako magnet. Napovídají to i současné průzkumy návštěvnosti; například monitoring návštěvníků v pařížském muzeu Louvre odhalil, že proslulá velkoformátová olejomalba od Jacquese-Louise Davida s velkolepou kompozicí císařské korunovace Napoleona a jeho manželky Joséphine vzbuzuje takový zájem návštěvníků, že dosahuje návštěvnické pozornosti srovnatelné s Leonardovou Monou Lisou. Zaujala dokonce i nejednu celebritu americké hudební popkultury, která přijela za obrazem Napoleonovy korunovace do Louvru natočit videoklip. Pokud by se takový potenciál promítl do strategie politického marketingu a reprezentace moci, troufám si odhadovat, že každý politik či státník by si v rámci své propagace přál poutat takovou pozornost a snil by o tom mít po ruce natolik schopného a talentovaného promotéra, jako byl Vivant Denon.

Je mnoho inspirativních osobností, ať už těch minulých nebo současných, nejen v Napoleonově době. Obecně je pro mě inspirativní každý, kdo dovede měnit věci k lepšímu, zdolávat různé životní překážky, adekvátně reagovat v náročných situacích, nebo vytvářet něco hodnotného v rámci některého z kreativních odvětví. V dějinách bychom našli mnoho takových příkladů, známých i méně známých osobností, působících v různých profesích; řada z nich zůstává ukotvena v kolektivní paměti. Ty současné zmiňovat nemusím, pohybují se mezi námi, často v našem okolí. Více než o fascinaci bych ale v tomto případě hovořil o inspiraci; za fascinující totiž považuji spíše unikátní výtvor přírody nebo člověka, mistrovské umělecké dílo či jedinečný přírodní úkaz.

Jsem jedním z těch, pro které věda není jen prací, ale i koníčkem. Její podstatou je, jak víme, poznávání a objevování. Tomu se věnuji i ve volném čase. Vždy mě lákala místa paměti, která mají své příběhy a genia loci, více či méně zavátá časem, spjatá s určitými osobnostmi nebo událostmi. A tak se rád s fotoaparátem vypravuji po stopách napoleonské historie u nás i v zahraničí, navštěvuji tato místa, památky a regiony. Na některá, ke kterým mám osobitý vztah, se rád vracím. Tu a tam se však na nějaké výstavě v muzeu či galerii objeví i ojediněle vystavovaná napoleonika, výjimečně zapůjčená ze sbírek soukromých sběratelů, kteří jsou ochotni za ně na aukcích zaplatit enormní částky. Ta rovněž nemohou uniknout mé pozornosti. Kromě toho se zajímám o francouzskou kulturu a zejména hudbu – klasickou i tu moderní, která mi vždy velmi imponovala. Rád ji poslouchám při posezení s přáteli u sklenky kvalitního vína. Zdrojem odpočinku je ale i příroda a pohyb. Jak to koneckonců ukázal i uplynulý rok v pandemii, blahodárné účinky v rámci volnočasových aktivit může mít i autentická přírodní krajina, pouhý zpěv ptáků, rozkvetlý koniklec, zrcadlení na vodní hladině či šumění stromů ovívaných vánky.